Na podzim osmaosmdesátého odchází Daniel Krutski na vojnu, což znamená téměř dva roky bez natáčení, rozhodně však ne bez činnosti. V roce 1989 projektuje Melichar OŠOŠŮV ROK - politicko-ošetřovatelský kalendář třinácti měsíců (12 standardních + srpenec, měsíc hojnosti).
Každý měsíc je charakterizován kompozicí, kostýmem, či výrazem modelky. Například v srpenci přichází ke slovu nerealizovaný nápad z V LESE - dívka oděná v bankovky. Kandidátky na figurantku byly tři. Hned první, na kterou se Gamera obrátila, vycítila hodnotu nápadu a souhlasila s účastí na projektu. Byla to v té době devatenáctiletá Evona, která rok předtím technicky spolupracovala s Gamerou na RÁNĚ. (Tehdy také přijala své umělecké jméno - zapomnětlivý režisér si ho poznamenal na papírek, a přesto ho z původního "Ilona" zkomolil).
Od té doby se datuje Evonina úzká spolupráce s Gamerou. Doposud zde natočila osm filmů, každý rok minimálně jeden.
Ale vraťme se k OŠOŠOVU ROKU. Každý měsíc má krátký průvodní text od Melichara a celou fotografickou část obstaral Zdeněk Kymla.
Celý náklad byl zamluven a tedy de facto rozebrán dlouho před vlastním vydáním. Za to se Gamera abonentům odměnila malým neplánovaným dárečkem. Každý kalendář byl doplněn vkusnými závěsnými provázky azurové barvy.
Krutski a Melichar byli v pravidelném písemném kontaktu. V devětaosmdesátém plánovali cestopisně-dobrodružnou fresku, která však zůstala jen ve stádiu námětu. Měla se odehrávat na výletní lodi plující mezi přístavy třech světadílů Středozemním mořem. Jedna z teorií důvodu nerealizace projektu hovoří o režisérových obavách z mořské nemoci. Skutečnost však bude asi méně prozaická.
Devadesátý rok byl od začátku ve znamení seriózních příprav na film INDIANA JONES A VESMÍRNÁ PATROLA. Nová vládní garnitura je projektu nakloněna a přislibuje Krutskimu zkrácení vojny tak, aby mohl využít k natáčení letních měsíců.
Krutski s pomocí tisku organizuje dva konkurzy, z nichž se nakonec ve filmu objevily Jiřina Drašnarová a Radmila Špálová.
Melichar připravuje scénář* a rekvizity, od Jaroslava Bakumby Pražáka kupuje kameru Chinon super 8 s pohonem na elektrické články (konec manuální éry) a sestavuje herecké obsazení v čele s Tomášem Palatým pro titulní roli.
Jen jedinou postavu se obsadit nepodařilo: starostlivou nahou ženu. Nebyla pro děj nijak důležitá, měla ho pouze ozvláštnit. Několik dní před natáčením vychází v inzertních novinách série výzev k "odvážným" dívkám. Několik se jich ozývá, ale nakonec z toho nic není. Jediným přínosem celé akce je rekvizitářka Martička Völfelová a později Ingrid Kareagiová (MERESJEF 3).
Začátek natáčení je stanoven s půlročním předstihem na 27. července 1990, 14:00, tedy necelých čtyřiadvacet hodin po ukončení Krutskiho pobytu v ozbrojených silách. Má se začít dosti náročným programem - čtyřmi scénami se skupinou polodivokých ošetřovatelů. Asi dvacetičlenný štáb se schází a napjatě pozoruje přístupové cesty. Čtrnáctá hodina je pryč. Napětí vzrůstá. Teplota stoupá. Tu si stoupá i režisér a dává pokyn k přesunu na plac. Ředitel a kameraman Gamery se po dvaadvaceti měsících vrátil s e sotva hodinovým zpožděním. Kamera bzučí, polodivocí ošetřovatelé se poprvé rozbíhají za Tomášem Palatým. Jeden z nich (pravděpodobně Pavel Vondruška) ho zasahuje vidlemi do ruky. Melichar je však tvrdý chlapík. Natáčení nepřerušuje a Palatého nechává přejet obří kabelovou špulkou. Všichni cítí, že věhlas legendárního archeologa Indiana Jonese, poněkud pošramocený slabším třetím dílem cyklu, brzy opět stoupne.
Pracovalo se v dobré pohodě, což je vždy velice důležité - vzpomeňme opaku při natáčení RÁNY. Na vypjatou lesní scénu, kdy polodivocí ošetřovatelé vzývají tancem kol pařezového piedestalu s obrovskou lebkou pomyslné božstvo, nechal režisér Melichar ozvučit celou mýtinu jihoamerickou bubenní hudbou. Herci uchváceni rytmem podali vskutku excelentní výkon. Stejná hudba je samozřejmě použita k postasynchronnímu ozvučení této sekvence němého filmu.
Melichar, který tvrdí, že právě hudba v něm často evokuje tvůrčí nálady, si takto ověřil použitelnost své teorie na hercích. Bohužel jen málokdy se dal tento tvůrčí způsob při natáčení aplikovat.
Stejný den se realizovala dnes již klasická, na provedení velmi náročná "vozíková scéna". Nebylo snadné polodivoký herecký materiál sladit tak, aby "vláček", tvořený dvoukolovými vozíky a propojený rukama v nich sedících, silně individualistických ošetřovatelů, jel právě tam, kam bylo třeba.
V (chronologicky) následující scéně dostává prostor PhDr. Michaela Kyrčivová. Tato zkušená mimka, poté, co přijala nabídku do JONESE, měla velkou "tvůrčí volnost ve stádiu scénáře", což je u Gamery osvědčený přístup k některým hercům. Oznámila scénáristovi, že výborně žongluje, stepuje, chodí po rukou a ani jízda na kole jí nečiní velké potíže. Poté jí byla role "spíchnuta" zcela na tělo.
Celkově se dá říci, že setkání obou filozofů (také Palatý je PhDr.) dodalo filmu onu příznačnou intelektuální hloubku a jejich společné scény prozařovalo téměř hmatatelné jiskření. (Například, když Kyrčivová vymáhá peníze za provedený zdravotnický úkon.)
Snad ještě větší ohlas sklidila Kyrčivová za etudu ženy nevěrné s mudvjadem (Melichar ji odmítl obsazovat do erotických scén s mužskými hereckými protějšky) ve snímku MERESJEF 3. Další herecká spolupráce s Gamerou je bohužel přervána příchodem zvukové éry.
Scény s vesmírnou patrolou jsou odloženy z plánovaného termínu o jeden den, protože Jiřina Drašnarová se těsně předtím vrací z cyklistického zájezdu a není v plné herecké pohodě (fyzicky zcela vyčerpána patrně doplatila na to, že svou cestu podnikla v opačném směru než Phileas Fog, a tak místo, aby den na regeneraci získala, ...).
Jak je v těchto raných filmech Gamery zvykem, zahrál si i kameraman Krutski. (V RÁNĚ představuje chodce u Tuzexu.) Tentokrát ve čtyřech výstupech ztvárnil smolaře. Zatímco si zavazuje tkaničku, dívka mu spolkne meloun, klíče mu padají do kanálu, spící je přejet cyklistou. Protějškem této postavy měla být ona nahá žena, chvátající s nákupem, košem prádla či dětským náklaďákem. S dějem nijak nesouvisející postavy se měly na konci filmu setkat v manželské posteli při souloži a současném čtení knih a pak ještě v potitulkové scéně, kdy všechny postavy naslouchají přednášce profesora Jonese.
Místo vedle Krutskiho tedy zůstalo prázdné. Za kamerou v tu chvíli stál Karel Šebesta, kterého si za tímto účelem přivezl s sebou Krutski z vojny. Melichar si ho dobře zapamatoval a o tři roky později z něj udělal hereckou hvězdu všech čtyř filmů třiadevadesátého roku.
Dalšími kameramany filmu jsou Melichar (smolař a meloun, smolař a kanál) a Petr Velenský (jinak polodivoký ošetřovatel) ve scéně přejetí smolaře bicyklem.
U všech filmů bude uveden stručně děj, aby i ten, kdo snad některý z nich nezná, neztratil případnou vnitřní návaznost. (Což je dosti spekulativní, protože mnohé odkazy - na filmy nejen předešlé, ale i následující - se týkají mnohdy jen drobných detailů.)
Kamera nám ukazuje velice dlouhý výkop* , na jehož konci se lopotí jediný kopáč. Komentář hovoří o profesoru Jonesovi. Nás, kdo známe jeho nekonvenční způsoby, ani nepřekvapí, že přišel o místo na Kolumbijské univerzitě a jiné nemohl dlouho sehnat. Až daleko od domova, v srdci divoké a nehostinné Evropy je pro svou zručnost a praxi v některých archeologických metodách přijat jako zemní dělník. Na Indyho se však znovu usměje štěstí.
Kamera prudce najíždí, aby v poslední chvíli detailněji zachytila podivný nález - humanoidní lebku nadhumanoidních rozměrů. Po vyzvednutí lebky ze vzniklého otvoru vystupuje jakýsi světelný signál.
Střihem se přenášíme do meziplanetární stanice, kde službukonající oblastní inspektor (Luděk Adámek ve stavu beztíže) přijímá fotosituační zprávu. Ihned na místo vysílá tříčlennou patrolu. Indyho však mezitím přepadne tlupa polodivokých ošetřovatelů (zajímavé záběry z pohledu mravence) z blízké ZOO (např. P. Velenský, P. Vondruška, M. Štěpánek, V. Černoch, ...). Když chtějí Indyho dorazit, objevuje se poprvé tajemný padouch "Červený krešlak", ošetřovatele gestem zklidní a lebku si odnáší.
Do Prahy mezitím vlakem přijíždí vesmírná patrola (Evona jako velitelka + J. Drašnarová a R. Špálová). Hned na nádraží jsou oloupeny taxikářem (H. Vítámvás) o zavazadla s vymoženostmi své civilizace a tím je obratně nastolena rovnováha mezi pronásledovateli a pronásledovaným. Ten je zatím ošetřen podivnou sourozeneckou dvojicí - poněkud hamižnou sestrou (Kyrčivová) a jejím jednoduchým bratrem (Melichar).
Zatímco si Krešlak v ZOO pohrává s Indym jako kočka s myší (znázorněno Krešlakovým lovem ryb v bazénu ledních medvědů) tak dlouho, až se lebka dostane znovu do rukou ošetřovatelů, patrola zcela náhodou potkává Krešlaka v centru města (znají ho z fotosituační zprávy) a hned se této jediné stopy chopí.
V těchto fázích filmu režisér jednoduchými, ale o to výstižnějšími tahy črtá postavy vesmířanek. Jak jsou nám vzdálené a přesto blízké! Ač ve službě, zaujaty výkladními skříněmi s místní módou, polevují v ostražitosti a Krešlaka ztrácejí. Když už si málem zoufají, znovu jej potkávají na koupališti, kde vychází z vody. Poté ho sledují až do ZOO (vtipná scéna, kdy vrátná nechce patrolu vpustit bez lístků, zatímco Krešlakovou "permanentkou" je rozhalení kabátu), kde konečně nacházejí Indyho. Ten však lebku nemá. Děj se dále zamotává. Indy pátrá po důkazu, že naši předkové mohli být inteligentní! Ale nachází něco jiného: hluboký cit k velitelce mimozemšťanek.
Když se jim konečně podaří lebku vypátrat a oslaví to společně setnutím Krešlaka, lebka (která sloužila jako bóje na pojistné čerpací stanici sousvětí vesmírných inteligencí) znovu mizí. Odnáší ji cyklistka, aby jí nahradila chybějící orgán Krešlaka, který byl jakousi druhou tváří jejího retardovaného bratra. Lebka se však nehodí a tak ji sestra mění s patrolou za odseknutou hlavu. Patrola odlétá. Tu posmutnělému Indymu náhle lebka padá do náručí. Jeho kariéra je zachráněna. Po titulcích ho krátce spatříme znovu přednášet - v dětském koutku ZOO - sourozencům, smolařovi a polodivochům.
Úspěch filmu tkví ve šťastném skloubení Palatého charakterního herectví, vybroušeného scénáře a opět perfektně poskládanými hudebními sekvencemi.
Komentář načetli T. Palatý, Evona Vytisková, M. Kyrčivová a O. Melichar.
Zajímavé je i vyjádření posledně jmenovaného ke své herecké účasti: "Zdánlivá dvourole se mi hrála dobře. Jako bratr jen čumím (např. pod sukni) a postávám, jako padouch jsem naopak se zakrytou tváří ze sebe mohl vydat všechno své herecké umění. Vlastně jen v jediné scéně se nechávám zastupovat (Jiřím Plačkem). Jestli si myslíte, že jde o ono setnutí, mýlíte se. Je to pasáž, kdy jsem v záběru zároveň Krešlak i bratr. Jediné, co nám nevyšlo, je přejetí Krutskiho v závěru. Tam mám sedět na nosiči, zády ke směru jízdy. Párkrát jsme to zkusili, ale nešlo to. Míša jela velmi rychle a já se přeci jen obával. Proti směru je to velice nepříjemné. Tak v té scéně za kolem běžím a na Krutskiho alespoň dupnu."*
Ono zmíněné useknutí hlavy bylo skutečně velice nebezpečné. Evona se sice tvářila odhodlaně, ale sekyra se jí v ruce poněkud třásla: "Musela jsem trefit přesně pod čepovec. Tam je ve škáře minimum nervových zakončení."
"Když Krešlak vrávoral od špalku a na všechny diastolicky vystřikoval červenou, neměl samozřejmě čím se řídit. Šel tedy po paměti. Točili jsme to několikrát a vždycky do mě vrazil. Kdybych nebyl duchapřítomně zaimprovizoval a neodstrčil ho, mohlo to být celé v prdeli", dodává profesor Palatý.
Jinou situaci popisuje Krutski: "Kameramansky zajímavá situace nastala na hostivařské pláži. Ota v kukle se vynořoval z vody mezi dětmi a mně přestala fungovat spoušť. Odmontoval jsem tedy kryt a rozjížděl motor ručním propojováním kontaktů. Asi na podesáté se to povedlo. Nevím, proč se Ota klepal zimou, když měl kabát a ponožky."
Natáčení bylo v té době asi v polovině. Naštěstí Hugo Vítámvás, který ten den točil svou taxikářskou scénu, měl doma také kameru Super 8 a Gameře ji zapůjčil. Byl to však smůlovatý den a cestou do Tróje urazil kolo svého Volkswagenu.
Ten den se přihodila i další zajímavost, což však vyšlo najevo až o měsíc později, po vyvolání filmu. V nádražní scéně, kdy mimozemšťanky zjišťují, co jim po krádeži kufrů zůstalo (tři pé: pasy, prachy, prezervativ), natočil Krutski odraz sebe a stativu v okně. Scéně to mimoděk dodává další rozměr a neopatrná velitelka patroly zahanbená krádeží může v komentáři konstatovat: "Mám dojem, jakoby nás někdo (inspektor) pozoroval."
INDIANA JONES A VESMÍRNÁ PATROLA má možná jeden primát. Při premiéře a i několikrát později - ve vhodných sálech byl promítán jako pachový film. Technici na vybraných místech děje otvírali dózy s aromatickým obsahem a vějíři pach rozvívali do sálu - aniž by na to byli diváci před produkcí upozorněni. Jde o tyto pasáže: 1) Jones padá obličejem do kontejneru plného řídkého medvědího trusu, 2) pláž s opalovacími krémy a 3) odlet UFO ionizujícího atmosféru.
Ještě před natáčením, během příprav, vydává Gamera několik čísel VĚSTNÍKU přinášejícího zajímavé rozhovory s protagonisty filmu. O. Melichar se zde žertem zmiňuje o svém seznámení s T. Palatým před lety v Léblově souboru "Jak se vám jelo": "Při našem prvním setkání... mě ještě s pomocí dvou jemu podobných (sám by si na mě netroufl) ohrožoval na zdraví. Správně tehdy vycítil silnou uměleckou konkurenci. Nyní se mu chystám oplatit stejnou mincí."
Co k tomu po ukončení natáčecích prací Palatý dodal? "Řekli mi, abych vběhl do té tmavé chodby (scéna hledání výtahu), kde na mě spustí pythóna. Kdybych už nemohl jeho stisk vydržet, měl jsem vyběhnout zpět a technici ho měli odmotat. Samozřejmě jsem se vůbec nebál. Bylo tam dost odborných chovatelů. Úzko mi začalo být ve chvíli, kdy jsem zjistil, že mě dusí a já nemůžu udělat ani krok. Had se totiž držel ocasem mříží. Nakonec se mi to přeci jen nějak podařilo a já vyvrávoral ven. Představte si - byla to obyčejná zahradní hadice."