V současném dějinném kontextu vyznívá NAUTILUS trpce ironicky. Není to osud prvního uměleckého díla a bohužel jistě ani posledního.
Film NAUTILUS XIII z roku 1991 je zcela totožný s divadelní hrou "Nautilus XIII" Oty Melichara, napsanou v roce 1985. Proto by bylo zbytečné uvádět zde obsah obou. Soustřeďme se tedy pouze na filmovou verzi.
Irský pruďas James Smith (Aleš Matoušek) se svými dcerami Jane (Inka Přibilová), Paolou (Jana Penzová) a Mufinou (Olga Kulhánková) podnikají cestu kolem světa výletní ponorkou Nautilus XIII. Krátce po ponoření však dochází k poruše ve strojní sekci. Generátory nedodávají dostatek proudu pro čerpadla, a tak není možné se vynořit. Také regenerátory nefungují. Takže zásoby jídla, pití, a kyslíku rychle docházejí. Naštěstí v provozu zůstávají degenerátory, čímž se snižuje nebezpečí výskytu ponorkové nemoci.
Plavba pokračuje. Kapitán Roderick Baxter se zatím neobjevuje, styk s cestujícími zajišťuje první důstojník Durman (Jiří Cimbál), třetí důstojník, velitel strojů Němec Hanz (Daniel Hrabák) a pátý důstojník, radista Jerry (Luděk Staněk).
Společenskou místnost, kde se celý děj odehrává, využívá jako vlastní obývák kapitánova choť (Brigita Foltýnová).
Motýlkář Lumír (Stanislav Maxa), seznamující nás s čarovným světem skvostných tichých letců, je autorovým holdem Julesu Verneovi a Karlu Mayovi. Lumír: " ...V jejich knihách vždy po horibilních scénách přichází veselá postavička, která zdrcenému čtenáři navrátí alespoň část jeho někdejšího enturiasmu."
Vztahy mezi pasažéry a posádkou se s blížící se smrtí komplikují. Kapitán Baxter se stále neobjevuje, i když jeho fenomenální osobnost je patrna v každém okamžiku děje. Je to vlastně on, kdo zabraňuje nejhoršímu.
Stále není jasno, patří-li motýlkář k posádce, či pasažérům a on sám situaci jaksi nemíní osvětlit. Jako oheň se rozšíří zpráva, že v lodi řádí kapesní zloděj a Jonáš. Podezřelí jsou Kapitán Baxter a Lumír. Ten se však od kapitána vrací s uklidňující zprávou, že Jonáš ani zloděj na Nautilu nejsou.
Páté dějství ukazuje všechny postavy již ve velmi zuboženém stavu. Důstojníci odložili saka, Baxterová si do oka píchá heroin, Lumír si užívá a rozhazuje (živočišné uhlí), ostatní holdují alkoholu, Jane si rozpouští vlasy.
Objevují se živá zvířata a přichází čas na nepoložené otázky. V této hodině pravdy vychází najevo, že k žádnému neštěstí nedošlo a celá plavba od uzavření příklopů byla pouze simulována - navozením kritických situací se tak podařilo stmelit rozpadající se Smithovu rodinu.
Všeobecnou radost kalí jediná, o to však závažnější okolnost. Skvělý kapitán a báječný člověk Roderick Baxter nikdy neexistoval. Baxter byla pouze odbojová srbochorvatská skupina za druhé světové války. A to je dnes, osm let po napsání a tři po natočení NAUTILA XIII ona hořká ironie. Je však možno to chápat i naopak - jako příslib do budoucna - jako pomíjivost lidských svárů rozdmýchávaných politiky a nadčasovost dobra a porozuměni symbolizovanou Rodem Baxterem.
Svého Nautila se O. Melichar pokoušel oživit již dříve. Nikdy se mu však nepodařilo dát dohromady dostatek hereckých individualit.
Až v lednu 1991 se jich na hereckém konkurzu Gamery objevuje nečekané množství. Potom, co M. Kyrčivová po dlouhém váhání odmítá roli Jane, je všech devět postav obsazeno uchazeči z tohoto konkurzu. Aleš Matoušek se stal kmenovým hercem Gamery a po NAUTILU XIII natočil ještě šest dalších filmů. Také Daniel Hrabák - mistr miniatur, Brigita Foltýnová a Stanislav Maxa se ještě několikrát objevili. (Z téhož konkurzu pochází další tři výrazné osobnosti: Martin Šusta, Vladislava Macháčková a Jožka Kořenek.)
Od února se jednou až dvakrát týdně zkoušelo a v celodenním maratonu 7. dubna pak kompletní třicetiminutový film zachytil Daniel Krutski novou videokamerou.
Tři původní Melicharovy písně ("Mrnil Street" - S. Maxa, "Třičtvrtěletní blues" - J. Penzová a "Nalejte rum" [upravená námořnická] - sbor) jsou doplněny hudbou J. - M. Jarreho "Calypso", "Pochodem toreadorů" G. Bizeta a "Žlutou ponorkou" Beatles. Celkovou atmosféru NAUTILA dokresluje nepřetržitý bzukot degenerátorů.