Všední den v pražské ZOO II.

"Napiš mi scénář, Otakare Melichare!"

"Co?...Co?" nechápe oslovený a jen nerad se vytrhuje ze svého vnitřního světa.

"Co chceš, Danieli Krutský?"

"Mluvím jasně. Napiš mi filmový scénář!"

"Dobře, ale nevadí, že to možná neumím? Nikdy jsem žádný nepsal."

"Psal jsi divadelní."

"Toť pravda. Například hru PELÉ NEBYL BLONDÝN jsem zalidnil postavami z oblíbeného seriálu DAKTARI. V DĚDICTVÍ RYPOUŠE LUDVÍKA mimo titulní postavy vystupuje zločinec Einstein a malíř Lembrant. V dospělosti pak následují: komorní sci-fi drama CESTA KU PLANETĚ NÉVR, sociální kompakt NAUTILUS XIII, sci-fi rekonstrukce REKONSTRUKCE UDÁLOSTÍ NA PLANETĚ S.V.R.A B., kde se rekonstrukce prolíná s dějem na zmíněné oběžnici nazelenalého slunce a naposled vlaková koláž PŘEDSTAVENÍ DIVADLA NEVRMÓR."

"Tak vidíš! Já chci scénář o zvířatech. Pracujeme oba v zoologické zahradě jako ošetřovatelé, je tedy logické, že chci právě takový scénář. Mám dovolenou. Měl jsem jet do Anglie s ochotnickým divadlem Petra Lébla "Jak se vám jelo". Nikam se však nejede. Mám tedy volno. Budu točit film o zvířatech."

"Neumím psát scénář o zvířatech. Přesněji řečeno, zvířata nebudou umět hrát dle mého scénáře."

"Nemyslím. Napiš tam zajímavé věci, které už zvířata umí. Jsi v ZOO dlouho, víš o takových."

"Aha. Sepíšu tedy jen zajímavosti."

"Ano. A přidej tam lidi. Chci, aby to bylo o zvířatech a lidech."

"Řekni si Hagenbeckovi nebo Steinbeckovi."

"Ti tu dělali?"

"Asi ne."

"Říkám si tobě. Snad to zvládneš, ne?"

"O to nejde. Jak by sis to konkrétně představoval?"

"Četl jsi VŠEDNÍ DEN V PRAŽSKÉ ZOO Veselovského-Volfa-Felixe?"

"Ano."

"Tedy něco takového ze současnosti."

"Pánové Volf-Felix vykreslují život v ZOO jako kolektivní radost. Ošetřovatele pak jako živočichy neznající honbu za mamonem a pudovou zábavu, prahnoucí po jediném: 24 hodin denně sebeobětování v zájmu němé tváře."

"A není tomu tak?"

"No...je."

"Tak takový chci od tebe scénář."

"Máš ho mít. Když jsme se tak pěkně dohodli - prozraď mi nyní, jak ho budeš realizovat. Znám tě možná rok, ale nikdy jsem tě s kamerou neviděl."

Tu vyndává filmař z brašny plátno, promítačku a kotouče s filmem a užaslému divákovi předvádí adolescentní půtky všeho druhu bratří Krutských.

Druhý den je hotový volný stručný bodový scénář VŠEDNÍ DEN V PRAŽSKÉ ZOO II.

Některé scény točí Krutský sám, jiné, ty složitější - hrané, s režijní asistencí Melicharovou. Ten se ujímá i několika roliček. Ostatně i Krutský se na okamžik ocitá před kamerou. Představuje fotografa nabízejícího své služby návštěvníkům unášeným lanovou drahou. Tento záběr točí Melichar z jedoucí lanovky, když předtím umístil k nohám fotografa vlastnoručně pracně zhotovenou ceduli s nápisem "Jeden ksift = 10,- korun". Nervozita v nezvyklé roli kameramana však zapříčiní, že ceduli opomene vkomponovat do záběru. Tato příhoda se ukáže být později pro Gameru příznačnou.

Při natáčení s opravdovými ošetřovateli se projeví první herecké talenty, či dekorativnost některých typů.

Zazáří Petr Velenský v miniportrétu obětavce, pozdější řidič Gamery Martin Štěpánek jako špatný hoch, Ivan Hrala skvěle ztvární spřízněnce plameňáků, Jan Létání Hořovský velmi tvrdého chlapíka, Jaroslav Pecen je věrohodný přicházející a odcházející ředitel, Jan Masopust, pohotový improvizátor jako V.I.P. V titulcích se poprvé objevil Zdeněk Kymla, ač ho ve filmu postřehne jen velmi bystré oko. Fotograf Hugo Vítámvás se do konečné verze nedostal kvůli technicky nekvalitní sekvenci. Ostatně, některé další části scénáře musely být vypuštěny, protože zvířata občas nehrála jak měla (a uměla). Film byl dotočen v květnu, stříhalo se v červnu ve Velkých Popovicích - bydlišti Krutského.

Hudební doprovod namíchal Melichar z monumentální indyjonesovské melodie J. Williamse, Supermana, televizních Profesionálů, Růžového pantera, Šťastných dní a Romaneta. K těmto filmovým melodiím přidal Michala Pavlíčka, Richarda Balla, klasický americký pochod a znělky několika zemí z mnichovské olympiády. Odtud je i hudební část znělky Gamery, neodmyslitelná od kolmo startujícího převalského koně (úvod většiny filmů Gamery do roku 1992). V hudebním finále filmu zpívají Queen "Jsme šampióni".

Směsice se může zdát trochu nesourodá, ale pouze, když k ní nemáte obraz. Citlivý výběr hudby se stal velkým kladem prakticky všech filmů Gamery hned od počátku.

Komentář nahráli oba zakladatelé společnosti spolu s hudebním podkladem na kazetový magnetofon bez synchronizace s promítačkou. Protože promítačka se točí různě rychle dle teploty v místnosti a vlastního zahřátí, při délce filmu 29 minut bylo nutné synchronizovat za chodu. Krutský seděl u promítačky, kde mohl nenápadně přidávat a ubírat rychlost, Melichar pak hlídal magnetofon.

Později (1991) tyto starosti odpadly po překopírování na videokazetu.

Nyní jsme však v létě 1988 v přednáškovém sále ZOO Praha, který praská ve švech (50 židlí) a začíná slavnostní premiéra. Krutski (tak zní umělecké jméno Krutského pro oblast filmového umění) v obleku a Melichar (tak zní Melicharovo umělecké jméno pro oblast filmu - na rozdíl od Ash Iindy pro svět hudby a Rakato Rachilem pro literaturu) v modrém plášti střídavě vstávají na své pasáže slavnostní řeči zaznívající z playbacku (bez pohybů rtů, pouze s mimikou):

Krutski: "Vážení akcionáři, milí hosté! Než se vám podaří vyhledat svá místa zde v sále a než technik dá konečně vše do pořádku, aby mohl zhasnout, dovolte mi krátký úvod. Každý opravdový umělec potřebuje ke své práci kvalitní technické zabezpečení. Když ho nemá, těžko může kvalitně tvořit. A když kvalitně netvoří, těžko... těžko, těžko. Je to začarovaný kruh. Kdo se z něj dostane, takzvaný selfmademan, je oslavován. Jak jsem to provedl: podíval jsem se okolo sebe, kde na to jdou správně. Takto poučen jsem založil filmovou společnost Gamera, jejíž jste většinou akcionáři. Kdo snad ještě není, byl například nemocen, po představení může svůj handicap dohonit.

Pak už šlo vše hladce. Objednal jsem si scénář, najal režiséra a vrhl se do tvůrčí práce.

Něco k tomu? No dobře. Nyní ještě několik málo slov již zmíněného režiséra, který je zde náhodou též přítomen."

Melichar: "Uhm, jak již bylo řečeno, byl jsem najat. Honorářem mi bylo několik akcií společnosti Gamera... Ale to sem nepatří. Moje spolupráce s mladým, začínajícím... ambiciózním kameramanem byla typickým příkladem takovýchto poněkud nerovných vztahů. Ale už je to za námi, a mohu s čistým svědomím, ač poněkud překvapen, prohlásit: dobrá věc se podařila. I když potíže se nám nevyhnuly ani v závěru." Zvuk dopadajícího filmového kotouče. "Film, který za okamžik zhlédnete, byl natočen kamerou. Kamerou, ano. Poté jsme ho ozvučili, namluvili k němu komentář a při promítnutí zjistili, že zahřátá promítačka se točí rychleji a vzniká předstih obrazu před zvukem..."

Krutski: "To stačí. Děkuji. Myslím, že nemá cenu vás zatěžovat zbytečnými technickými detaily. Ostatně, koho by snad zajímaly dojmy z práce scénáristy a režiséra... bude mít ještě příležitost se s nimi později seznámit. On se totiž zavázal ke spolupráci na dalších snímcích různých žánrů, ještě než se mnou spolupracoval na VŠEDNÍM DNI DVĚ. A na závěr úvodu zajímavost." Zvuk gongu. "Při natáčení bylo použito i mnoho pozoruhodných rekvizit. Jednu z nich, která by si jistě zasloužila více prostoru, než jí bylo ve filmu věnováno, jsem vám přinesl až sem do sálu. Prosím slečnu asistentku."

Přistupuje Marcela Bakalová a z předmětu (jehož totožnost se nám bohužel nepodařilo již zjistit) na stolku snímá přehoz.

Krutski: "Děkuji." Zvuk potlesku, klanění.

Úspěch filmu překvapil samotné tvůrce. Diváci namlsaní veselým začátkem (host Tomáš Palatý, star Léblova ansámblu a později hvězda Gamery, byl přinesen coby redaktor Rudého Práva před plátno) po velice pozdním utuchnutí bouřlivého potlesku odmítli sál opustit a dožadovali se dalšího šou. To jistě povzbudilo Krutskiho a Melichara k další umělecké činnosti na filmovém poli.

Melichar: "Vyšlo to. Myslím, že velkou zásluhu na tom má speciální trik s utržením a následným vrácením palce v úvodních titulcích. Tady se diváci chytli a už se nepustili. Navíc ho (trik) někteří i pochopili. Naučil mě ho táta, když jsem byl velmi malý. Tak dlouho jsem si ten palec trhal, až jsem to uměl taky. Po čtvrt století se mi to vyplatilo."