O nás

Dobrý den!
To jsme rádi, že jsme Vás zase nachytali u nás, na domovské stránce filmové společnosti GAMERA. Doufáme, že tu kromě lehké zábavy najdete i kousek legrace. S pozdravem Vaši autoři od GAMERY.

Naše poslání

Něco o nás

Novinky ze života Gamery

Šuplíky jsou naplněny scénáři, jeden lepší než druhý, už to jenom natočit. Harmonogram je sice připraven, ale bližší podrobnosti je lépe neprozrazovat. Snad jenom to, že... Ale ne. Nechte se překvapit.

Kopírajt © 1988-89-90-91-92-93-94-95-96-97-98-99
2000-01-02-03-14-05-06-07-08-09-10-11-12-13-14--15-16-17-18-19-20-21 f.s.Gamera

Tato stránka bude (doufáme) průběžně updatována. Přidejte si ji k oblíbeným.
Čtěte novinky a zanechte nám spojení. Máme novou emailovou adresu:
f.s.gamera@seznam.cz

Ota Melichar Dan Krutský Jan Kavan Jan Smolka Petr Slavík Igor Martínek Zuzana Poláková Vladana Mrázová Dana Kalužová Markéta Tomíčková Berenika Poláková Katrin Ebrová Aleš Matoušek Petr Hnátek Petr Binder Martin Šusta Martin Hrubý Daniel Hauzner Tomáš Palatý Jana Moravcová Tereza Němcová Evona Vytisková Eva Aichmajerová Žaneta Filipková Pavel Stibůrek Karel Šebesta Zdeněk Kymla Albert Tatarko Petr Velenský Daniel Hrabák Michaela Černá Andrea Kutinová Lucie Šulcová Petra Minářová Markéta Hájková Matyáš Polák Denisa Pugliová Martin Faktor Tomáš Kapic Hana Heřtová Veronika Bellová Monika Jedličková Ivana Kholová Petr Vaněrka Vít Polák Karolína Hagelová Zdeněk Jermář Roman Kubíček Michal Pilař Jiří Bukovský Marta Procházková Jan Tocháček Renata Vaňková Amos Renjambe Lucie Sedláková Mirabela Škrablová Ondřej Skladan Zuzana Maksová Eva Střihavková Ladislava Beluchová

FILMOVÁ GAMERA

Jistě vám neuniklo, zvlášť máte-li rádi sci-fi a katastrofické filmy, že tohle slovo je vám nějak povědomé. Inu ano. Je to tak! Gamera lives, čili Gamera žije.

Gamera je živý tvor. Je to hlavní hrdina následujících japonských filmů:

Obsah těchto snímků je obvykle skoro totožný (a roztomile naivní):

Nějaké monstrum z vesmíru i odjinud se snaží zničit Zemi. Pomocí dětí, které s Gamerou udržují telepatické styky a které má Gamera rád, se vždycky podaří Gameru včas zavolat a Zemi zachránit.

Gamera je obří želvák, který byl v úvodu prvního snímku vytažen z arktického ledu a rozmražen. Na rozdíl od ostatních příšer a příšerek (Gappa, Godzilla, King, Kong aj.) je milý a hodný, zvláště na děti. Od hlavy k ocasu měří cca 60 metrů. Pěkný macek, co?

BACK

Mrtvá kráva

Filozoficko–sociologické aktivity F.S.Gamera

se váží k jedné z jejích dceřinných společností, kterou je

Mrtvá kráva.

Mrtvá kráva je dceřiná společnost pro vlastní povznesení na poli filozofickém, kulturním i politickém. Její hlavní aktivita spočívá v organizování pravidelných „Posezení za účelem vzájemného povznesení“, která jsou vždy monotematicky zaměřena. Jeden z účastníků diskuse, označený jako Černý Ota, je moderátorem a moderuje diskusi. V závěru pak dochází k finálnímu usnesení nad závěrem diskuse a odpovědí na některou z elementárních otázek vížících se k tématu. Na ukázku několik témat z předchozích sezon:

• víra

• film a co v něm chceme vidět

• drogy a co v nich chceme anebo nechceme

• ženy a...

• smysl života

Momentálně natáčíme ,takže na filosoficko-společenské dýchánky až tolik času nezbývá. Až dotočíme všechno, co je rozpracováno (a že je toho dost, sledujte Web), dojde i na oživení Mrtvé krávy. Snad.

Zpět

Sport

Sportovní aktivity F.S.Gamera

GAMERA

Ano, f.s. Gamera se věnuje prostřednictvím volených zástupců ve volných chvílích i sportu. A to konkrétně například trochu zvláště těmto:

• Beaujolais (čtěte „Božolé“)

Jde o hru nikoli míčovou, ale kulovou. Pokud byste hledali její příbuzné v cizině, našli byste nejspíš LES BOULES nebo PÉTANQUE ve Francii a v anglicky mluvících zemích BOWLS nebo BOWLING (pozor, v USA jsou BOWLING kuželky).

Pro ty, kdo nevědí: Obě strany mají k dispozici stejný počet koulí^*) a jednu společnou – takzvané „prasátko“. Cílem je dostat maximum svých koulí blíž k „prasátku“ než soupeř. Za každou kouli, která je blíž než první soupeřova, získává vítězný tým bod. Set končí, když se jednomu z týmů podaří dosáhnout (v našem případě) třinácti bodů.

*) Hrajeme s kovovými, s jakými se běžně hraje Pétanque. Ale i s dřevěnými se Beaujolais dá hrát velmi slušně...

• Kulečník (čtěte „kulečník“)

Snad není třeba popisovat. Jenom upřesnění, nejsme odborníky přes biliár, ale přes ten s dírama v rozích ;-).

• Šipky

Naše oblíbená hra je Cricket.

• Tenis

Tenis (angl. tennis, angl. tenes, tenetz, fr. tenez! = berte, držte! (imperativ pl. slova držet)), označovaný také jako bílý sport, je míčová hra pro 2 nebo 4 hráče. Varianta se 2 hráči se nazývá dvouhra, varianta se 4 hráči pak čtyřhra. Hraje se také smíšená čtyřhra, při které v každé dvojici hraje jedna žena a jeden muž.
Soupeři stojí proti sobě, na obdélníkovém hřišti (tenisovém dvorci) a pokoušejí se odrazit tenisový míček tenisovou raketou do pole tak, aby jej soupeř nemohl vrátit nebo aby se s míčkem trefil vedle tenisového dvorce (do autu).
Hra pochází ze středověké Francie, kde je doložena k roku 1275 pod názvem jeu de la chasse (hra na lov), protože napodobovala chytání ptáků do sítí. Provozovali ji zejména řeholníci pocházející z urozených rodin jako náhradu rytířských zábav. Míčem se trefovalo do branky, kterou hájila služebná strana (service side, proto se označuje podání slovem servis). Hrálo se na klášterních dvorech (francouzsky cour), odtud označení tenisového hřiště jako dvorec nebo kurt. Od 14. století se sport provozoval u královského dvora a v 15. století jsou zmiňovány v Anglii první zápasy profesionálů, na jejichž výsledky se sázely značné částky. Z hazardní hry pochází také dosud používané bodování tenisu: za vyhraný míč se vyplácelo patnáct sou a cílem hry bylo získat jich šedesát, tedy kopu. Počítalo se tedy 15:0, 30:0, 45:0 a celá hra. Pokud měli oba hráči 45 bodů, chyběly jim k vítězství dva míče (francouzsky deux), tento stav se označoval jako shoda (deuce). Nula se v tenise označuje jako love (láska), podle pořekadla, že kdo nevyhrál žádné peníze, tomu zbývá ještě láska. Později upadl původ tohoto bodování v zapomnění a číslo 45 bylo nahrazeno jednodušším 40.
Původně se hrálo holou dlaní, od 16. století se začaly používat rakety (ze starofrancouzského racachier, vracet míč). Ze stejného slovního základu pochází také fríský národní sport keatsen. Hra bez raket se udržela pod názvem jeu de paume. V devatenáctém století se objevila zjednodušená lidová varianta zvaná lawn tennis (trávníkový tenis), v níž byly původní branky nahrazeny základními čarami a která se rozšířila do celého světa, kdežto pro původní hru se používal název royal tennis (královský tenis) a později real tennis (skutečný tenis).[1]
Roku 1592 byla v Paříži zaznamenána pravidla francouzské hry paume. Angličan Walter Clopton Wingfield se nechal těmito pravidly inspirovat, aby si roku 1875 nechal patentovat hru zvanou tenis. V červenci roku 1877 se ve Wimbledonu konalo první mistrovství. Další tři největší turnaje se konají v New Yorku (Flushing Meadows, od roku 1881), v australském Melbournu (1905) a v Paříži (Roland Garros, 1925). V olympijském programu byl tenis od roku 1896 do her v roce 1924. Poté byl vyřazen, aby se roku 1988 opět mezi olympijské sporty vrátil. Mezinárodní tenisová federace ILTF (od roku 1977 ITF) byla založena roku 1913.
Tenis patří k olympijským sportům.

Zpět

Kultura

Jiné kulturní aktivity F.S.Gamera

Jelikož jsme osobnostmi renesančními (to jsou takoví ti, co umí všecko, na co sáhnou), i aktivity na poli ostatní kultury než filmu už nesou své ovoce.

A to především:

Nevíte, kdo je Roderick Baxter? Poučte se!

Ostatní jsme snad všichni prošli obdobím, kdy jsme skládali křehkou poezii. Ta však na této drsné stránce (a na přání autorů) nemá své místo.

Jinak je to normální (až na množství):

• někteří píší;
• někteří malují (ale počítačem, jaképak barvy a štětce);
• někteří skládají hudbu anebo o tom alespoň mluví.

Zpět

Roderick Baxter

Kdo je Roderick Baxter

Roderick Baxter (zvaný Rod) je hrdina. Literární hrdina. Jeho duchovním otcem je Rakato Rachilem. Duchovní matku nemá.
Rod se objevuje ve všech dobách a podobách, neboť je sejně jako jeho autor nesmrtelný, ale nejčastěji ho najdete v budoucnosti. Spolu s ním tam potkáte i:

• Nadju Whiteovou, občas jeho manželku;
• bobtaila Ubra (v 1.pádě Ubrus), jeho přítele a rádce;
• profesora Loga;
• profesora Huguese;
• rodinu Durmanů (čtěte hezky anglicky „Dármen“) – záporné postavy;
• Emila Pokorného (soused, plavčík a podobně).

Mužnost Rodova, jeho rozhodnost a nebojácnost v kterékoliv situaci nenechají nikoho klidným. Ani jiné věci.

Rod se objevil v následujících dílech:

Roderick Baxter se neobjevil v povídkovém souboru 3× bez Rodericka Baxtera.

Zpět

Dílo

Galerie

Video

Tvůrci

Realizační tým

a další řada spolupracovníků filmové společnosti GAMERA:

Spolupracovníci Gamery

S naší filmovou společností spolupracovala, spolupracuje a bude spolupracovat celá řada významných i méně významných, ale osobností. (Uf, ještě že čeština nemá tolik časů!) Jmenujme alespoň některé:

a řada dalších...

Kontakty

Spojení k nám

Elektronická pošta

f.s.gamera@seznam.cz

Telefon

+420 ... ... ...

FAX

+420 ... ... ...

Adresa

f. s. Gamera

Webmaster

f.s.gamera@seznam.cz

• Youtube
• Twitter
• Facebook
• Instagram

sweb.cz/f.s.gamera

Roderick Baxter se probudil

Roderick Baxter se probudil

Ve čtvrtek 11. října 1990 měl vedle JONESE premiéru ještě jeden film. RODERICK BAXTER SE PROBUDIL je dosud patrně technicky nejzdařilejším snímkem Gamery. Dnes je již samozřejmě přepsán na video. Tehdy v devadesátém roce ho však diváci spatřili v trochu jiné podobě.

V sále zhasla světla, promítačka se rozvrčela, avšak nerozsvítila. Proč také? Nebyl na ní nasazen žádný kotouč s filmem. Z reproduktorů se ozval zvuk zvonů, text (viz scénář) a na závěr pak znovu zvony.

Když se v sále opět rozsvítilo, na divácích bylo vidět, že BAXTER je vpravdě emocionálně silným dílem. (Jen tehdejší ředitel ZOO Bogumil Král se nechápavě rozhlížel po sále a v budoucnu již nikdy představení Gamery nenavštívil. “Zlobí jim promítačka a ani se neomluví.”)

Zpět

Bombastický film s pitoreskní zápletkou

Bombastický film s pitoreskní zápletkou

Rok 1992 byl rokem BOMBASTICKÉHO FILMU S PITORESKNÍ ZÁPLETKOU. Scénárista Ota Melichar přizval ke spolupráci širokou tvůrčí obec Gamery a tak se ve scénáři objevilo několik nápadů Dana Krutskiho a pasáž Krista a ďábla, inspirovaná hrou "Vězení" křesťanského divadelního souboru Kairos je dokonce Vladimírem Váchou i režírovaná. To jsme však trochu předběhli.

Je 20. únor a na Letné probíhá konkurz. Ze židle náhle vstává dívka a křičí na činovníky Gamery, kterým až po chvíli dochází, že to je součást její scénky. Když potom předvede dlouhou ukázku z "Malého prince", ve které přechází z češtiny do francouzštiny, je přijata dokonce jako asistentka režie a spoluorganizátorka. Na své bedro postupně přejímá mnoho úkolů, aby doslova pár hodin před začátkem natáčení v červnu vše odmítla.

Podobně zaujala i pohledná letuška Lucie Nováková, zazpívavší tklivou slovenskou píseň. O. Melichar ihned na místě připsal roli zpívající letušky bez zaměstnání a opět až do června s ní byl v pravidelném telefonickém styku, aby pak i Lucie ve filmu neúčinkovala (nedostavila se na natáčení).

Na konkurzu byli i lidé serióznější. Například v komisi zasedla Jana Moravcová, tajemná žena z Jihlavy, odnepaměti se zabývající různorodými aktivitami na poli české kultury, hrůzyplnými americkými filmy třicátých let, členstvím v obskurních řádech či známostmi v různorodých vrstvách evropské společnosti.

Její patnáctiletá dcera Katrin Ebrová se objevila na opačné straně stolu, a přestože na konkurzu nijak neoslnila, zařadila se po boku své matky ke stálým spolupracovníkům Gamery.

Kdo však zaujal hned, byl rázný Moravák Igor Martínek, který inzultoval figuranta Martina Šustu a svou větu "Udělám do tebe ďůru, ty šašku" si s sebou donesl až do BOMBASTIKU, kde spolu se Slovákem Albertem Tatarkem ztvárnili dvojici šovinistů. Později se Martínek stal šéfem počítačové sekce Gamery.

Jak se na tomto konkurzu stalo téměř zvykem, ke komisi (J. Moravcové) se dosti neomaleně chovala Dagmar Housková a vysloužila si tak roli sestry.

Její sestru v BOMBASTIKU představovala další konkurzistka Lenka Hanáková, herečka Vinohradského divadla, všestranná profesionálka.

V té době již měla hlavní ženskou roli Jany přislíbenou Renata Tesařová, o níž bylo v Gameře známo, že má "kulturní kořen a střevo".

Přesto nechtěl scénárista s novou tváří v hlavní roli riskovat a tak původně spíše žert, že tato postava nepromluví ani slovo, se nakonec stal skutečností.

Také o třech mužských hrdinech již bylo rozhodnuto. Role válečných veteránů z Vietnamu, Kuvajtu a Jugoslávie obsadili D. Krutski, M. Šusta a O. Melichar.

BOMBASTIK měl být dle původního plánu částečně loutkový. V několika scénách (např. upálení Jany či tanec v kavárně) měly hlavní představitele částečně zastoupit hadroví dubléři. Eva Eliášová-Moutelíková však svému slibu nedostála a čtyři loutky nezhotovila. Zakázka nebyla svěřena ani nikomu jinému, protože Moutelíková udržovala Gameru v naději do posledních chvil.

Děj BOMBASTICKÉHO FILMU se dá buď odvyprávět zcela podrobně, nebo shrnout do několika vět.

Navrátivší se veteráni shledávají, že válkou je poznamenán jak jejich domov, tak oni sami. To jistě není ve filmu nijak nové téma. Válka však není také nic nového a přesto se stále s velkým úspěchem dočkává nových a nových zpracování.

V závěru filmu se možná spolu s Janou dozvídáme, že tři veteráni se vlastně domů nevrátili, protože padli. Možná tedy ani nepřijeli, na předměstí Prahy se nerozešli, u Jany se nesetkali, jejich původní představy o uvítání se s milenkou se nezměnily a na společnou procházku nevyšli.

Jak film objasňuje autor scénáře O. Melichar? "Chcete-li nějakou myšlenku vyjádřit symboliky, metaforicky... a máte na to nějaký nový, neopotřebovaný a přesný plán, může se stát, že to většina lidí nepochopí, či si vyloží jinak (což by vám nemuselo vadit). Násilně, kostrbatě, složitě, vykonstruovaně.

Lepší je (dle mé zkušenosti) jen naznačit směr. Vynoří se mnoho teorií oním směrem směřujících. Jejich spletenec pak jest oním výsledným vyzněním. Dobré je, nemáte-li sám jasnou představu (jako když film někoho jiného sledujete), při jeho tvoření jen pár symbolů použijete, které snad cosi naznačovat by mohly (BOMBASTIK).

Úplně nejlepší je nemít žádný alegorický cíl. Pak se můžete oproštěni od jakýchkoli svých původních záměrů kochat výklady diváctva (P. Velenský o VEČÍRKU)."

Při jiném vnitřním rozpoložení však O. Melichar říká: "Nesmíte to špatně pochopit. Samozřejmě, že vím, co mám filmem na mysli. Celkově. Jen bych vám u některých scén či záběrů nebyl schopen přesně definovat, že tohle a tohle znamená to a to. Bouchnu vás do hlavy. Všechno se vám zamotá. Nebudete přesně vědět, co vidíte, či co to znamená. Co však pochopíte, je, že takhle vidět a přesně to nechápat znamená mít přesnou diagnózu číslo xy = otřes mozku.

Daleko zajímavější, než tyhle řeči, jsou některá fakta okolo BOMBASTIKU: ústřední hudbou je LP Final Cut od Floydů. Bohužel už přesně nevím, kdy, v které fázi práce na filmu jsem tu hudbu vybral. Zdála se mi přesná. Tak jsem se podíval na texty, jestli se to nebude třískat. A představte si, ono nejen že se to netřískalo, ono to vypadalo, jako kdybych děj napsal podle nich. No, to jsem možná přehnal, ale nálada je přesná. Což vlastně taky není nic zvláštního - mít s někým stejný názor na takovou věc , jako je válka.

Další zajímavost: nedávno jsem viděl jakýsi film - troj- či čtyřklip na tyhle floydovské skladby. Dost se mi líbil. Ale myslím, že BOMBASTIK je výstižnější - silnější."

Pokud to bylo možné, točilo se na místech, jako je Karlův most, Kampa, Loreta, Nový svět, Staroměstské náměstí.

Pokud to bylo možné, točilo se s osvědčenými herci Gamery, kteří doplnili výše zmíněné obsazení: Palatý ztvárnil Vietova otce, Macháčková třetí Šustovu (Šust = jméno postavy z písečné války) sestru, Vondruška veselého chlapíka a mrtvého Jugova otce, Matoušek úspěšného muže, Sobotová servírku, Štěpánek řidiče.

Vedle nich se objevila plejáda vycházejících hvězd: J. Moravcová jako Šustova kramářská matka, K. Ebrová - Jugova mrtvá sestra, Petr Moos - ďábel, Lenka Jirsová - francouzská kurva, Ivan Hladík - cizinec a Jugův mrtvý bratr, Dagmar Hazdrová - hlasatelka.

Opět si zahrál i Petr Slavík (stojící muž). Ten však bohužel jednou porušil životosprávu a: "Tehdy jsme natáčeli scénu na lodičkách. Vůbec jsem neviděl, co točím. Hrozně mě bolela hlava a nemohl jsem v hledáčku nikoho najít. Bylo to hrozné."

Na výsledku to naštěstí není patrné. Odlišný názor má však na jinou scénu D. Krutski: "Točili jsme s Palatým u Zity scénu setkání Vieta s nepravým otcem. Tomáš byl ve formě. Nejdřív jako obvykle vytočil Otu, když mu řekl, že má jen hodinu čas a pak se rozpovídal. Seběhli se lidi snad z celýho Žižkova, aby si ho poslechli. Byla to nejlepší část z celýho natáčení. Pořád jsme přidávali větší a větší ptákoviny a Ota je tam nechával. Výborně se mi hrálo. Skvělá mimika. Když jsem to pak viděl - Slavík mi uříz hlavu! Já se tak snažil a on mě uříz. Já samozřejmě hrál, i když mluvil Tomáš. Bezvadně jsem na něj reagoval. A on mě uříz!"

Byla to převážně pravda, i když by si to někdo mohl vykládat jako Krutskiho mírnou averzi proti kritikou lépe hodnocenému kameramanovi.

"Uříznuty" však byly i jiné věci: Již zmíněná Lucie Nováková a její letuška smutně zpívající "Tichá noc, svätá noc". Krutskiho skok z Karlova mostu a Vietovo a Šustovo poloimprovizované obtěžování děvčat při "herecké přestávce". Z loutek zbyla jen rozpouštějící se sádlová figurka Vieta.

Asi nejdiskutovanější scénou je kánonovitý trojmonolog tří Šustových sester. O. Melichar ho obhajuje: "Dost jsem nad ním přemýšlel a stojím si za ním. Ano, je bez střihu, špatně srozumitelný a dlouhý, neúnosně dlouhý. A to je ono! Jsem stejného názoru jako Karel Šůcha, vedoucí Laury a jejích tygrů. Musíte to dát divákovi pocítit! Je totiž rozdíl něco znát z doslechu a věřit, že je to strašné a nebo to prožít na vlastní kůži. Kdybych ten monolog zkrátil na třetinu, divák by pochopil, že Šust se z něj mohl sesypat, ale nikdy by nepoznal, co Šust opravdu cítil. Takhle to pochopil. Film je umění zkratky. Umění zkratky je něco jiného než soustavná aplikace zkratky.

Točíme film o všech hrůzách, které s sebou přináší válka. Lidi si řeknou: ,Hm hm, válka je hrozná‘ , ale to vědomí samo o sobě není tak silné, aby nebyli ochotni nějakou tu spravedlivou válku schvalovat. Teprve kdybych jim mohl urvat nohu a nechat je krvácet v ledovym bahně, možná by pochopili, že ,spravedlivá válka‘ je to samý, co sladkej ocet."

A dobové kritiky?

"Je to perfektní film. Ještě tak čtyřicet jich natoč a budeš jak David Lynch."

"Moc se mi líbily ty básničky."

"Nelíbí se mi to. Proč? Protože tomu nerozumím."

"Moc dlouhé básně. Které? No - všechny."

"Je to lepší než DON GIO^* ."

"Ta hlasatelka na začátku nám řekne, o čem film bude. To je špatné, jako za starých komunistických časů v televizi. Že mluví o jiném ději? Toho jsem si nevšimla." (E. Bobková - prof. FAMU)

"Ta hlasatelka na začátku to čte. To je chyba. Všimněte si, že hlasatelky všechno mluví zpaměti." (V. Šimek - filmový funkcionář Artama)

A na závěr slovo scénáristy: "Když Viet vypráví Janě, co dělali vojáci ve Vietnamu s domorodci a naopak, oslovuje ji ,Milá Jano‘ a vyslovuje to tak, aby bylo patrno ono Mi-lai, což je vietnamská obdoba Lidic. Dal jsem to tam spíš kvůli sobě, rozhodně nikomu nezazlívám, že si toho nevšiml, nebo že to nezná. Některá jiná ,přehlédnutí‘ či neznalosti mě však poněkud udivují... Myslím, že je to náš nejlepší film - no, nebo spíš můj nejoblíbenější. Může vám připadat trochu smutný. Možná hodně smutný. Ale taky se můžete ptát, jestli to není způsob, jak si z vás vystřelit. A vždycky budete mít pravdu. Znáte Lynchův a Frostův TWIN PEAKS?"

Zpět

James Bond (konečně) v Praze

James Bond (konečně) v Praze

Jako by Gamera tušila rozpad federace, rozhodla se, že Timothy Dalton v Bratislavě stále není to pravé kokosové (film "Dech života - 007").

A tak Krutski a Melichar jedou na jih Prahy zhlédnout dětské ekologické představení "Stromák" s Jožkou Kořenkem v titulní a jediné roli. Ihned (nemajíce nikoho vhodnějšího) se rozhodují bývalého člena Ostravské činohry, nyní majitele "Divadla do bytu Jožky Kořenka" obsadit do role 007.

Jožka nabídku přijímá a již nic nestojí v cestě přípravám na JAMESE BONDA (KONEČNĚ) V PRAZE. V cestě, na jejímž konci je odmítnutí z festivalu Rychnovská 8 a speciální "malovaná vázička" z Prix Tokio JVC 1991.

Bude BOND V PRAZE parodií? ptali se mnozí (např. D. Vondráček v MS). O. Melichar odpovídá: "Ne, parodie na parodii je nesmysl^* . A Bond sám o sobě už je parodií. Parodií na sebe sama, či parodií na knižní předlohu. Ale ani to není přesné. I tam je přece humor. Proto ho mám rád, podobně jako Jonese a Te rminátora. A podobně jako Jones ve VESMÍRNÉ PATROLE to bude klasický filmový 007, mírně handicapovaný technickou nevybaveností (i když ne zcela) na své dovolené, zasazený do ryze českých reálií. Jejich důvěrná znalost je naopak naší výhodou oproti scénářům ,klasické řady‘." Tento princip světoznámého hrdiny v srdci Evropy se završí o dva roky později v T 4.

Jsou zabiti a oloupeni tři klíčníci ministerstva vnitra (A. Matoušek - kulka, J. Kňákal - nůž, D. Krutski - foukačka). Zmizí registr svazků agentů STB. Případem je pověřena pracovnice FBIS (V. Macháčková - v té době pracovnice FBIS). V Poděbradských lázních, kde navštěvuje (a obdarovává jednobarevnou rubikovou kostkou) svého kolegu (M. Šusta), poznává odpočívajícího Jamese Bonda. Po obvyklém důvěrném seznámení svolí 007 věnovat zbývající tři dni svého volna spolupráci s českou vyšetřovatelkou. Za zvuků Smetanovy "Mé vlasti" odjíždí do Prahy. Při nezbytné prohlídce jejích pamětihodností (rozhledna, fontána, Hrad, orloj, federální shromáždění, včas předtočený růžový tank) dozrává v Bondovi plán.

Z ochozu domu potravin zjišťuje svědomníkem nejprohřešivšího se poslance FS (T. Palatý). Stopohledačem pak sleduje jeho kroky do žofínské zahradní restaurace, kde poslanec jednal s muži v rubáškách -Kašparem (Z. Kymla), Grigorijem (D. Hrabák) a Baltazarem (A. Tatarko). Po jejich stopách se Bond přes obchody se špekem, vodkou a prezervativy dostává až k budově pražské pobočky KGB. Jeho podezření se tak potvrzuje.

Ani KGB však nespí. Varuje komunistického poslance (ládujícího se kaviárem ze škopku a obklopeného prostitutkami) před Bondem a žádá o jeho likvidaci.

Bond s pomocí magnetu zdolává poslancovy sekerníky a na motorové kladce po lanku vystřeleném kuší vniká do jeho domu. Namísto registru svazků však nachází dopis, ze kterého vyplývá, že on sám je naopak podezříván z držení tohoto dokumentu.

Při odchodu vytuší za stromem dalšího protivníka. Neodhadne však správně jeho výšku. Obhodí kmen škrtícím lankem příliš vysoko, a tak ho trpaslík (Jiří Suchý) injekcí imobilizuje. Bond se probouzí v improvizované mučírně. Protože nemá co prozradit, poslanec ho po využití široké škály typicky českých úkonů nechává viset a zklamán odchází souložit. Bonda vysvobodí tajemná žena. Tato postava se již několikrát ve filmu objevila vždy s jinou dvojicí čistokrevných psů. Role byla původně psána pro M. Kyrčivovou, nakonec ji brilantně zahrála Evona.

Bond s vyšetřovatelkou ztrácejí stopu a tak líčí past. Předávání aktovky mezi sedmi muži ve Stromovce za zvuků Verdiho Traviaty je další již zklasičtělou scénou filmů Gamery. Bond, pozorující z bazénku periskopem okolí, spatřuje tajemnou ženu s bobtaily. Pronásleduje ji, ale zdrží se s ninžou a jeho dědečkem. Když se už domnívá, že znovu ztratil stopu, na cestě nachází dopis adresovaný 007.

V další scéně se od televizní hlasatelky dozvídáme, že registr svazků se neztratil, pouze byl omylem založen dospod štosu. Kamera švenkuje z obrazovky na postel, kde Bond trochu nesvůj tajemné ženě odůvodňuje své momentální selhání nezvyklou místní stravou a odvádí pozornost ke Kašparovi, Grigorievovi a Baltazarovi (KGB), které střílí oknem za svými zády. Po titulcích identifikujeme konečně i vraha tří klíčníků - tím je pochopitelně scénárista (O. Melichar).

Po opakování titulků se Bond vrací ke svému lehátku v parku poděbradské kolonády, kde jej stále ještě očekává nepříliš oblečená dívka z úvodní části filmu.

Nejvíce diskutovanou pasáží je šestiminutová Bondova procházka Prahou v první čtvrtině filmu. Režisér Melichar to předvídal již ve střižně, ale přesto žádný z původně plánovaných záběrů nevypustil a nemínil o tom uvažovat ani nikdy později.

"Mně se to tak líbí a proto to tak je. Když to chce Lojza jinak, ať si to natočí jinak. Ostatně, kdybych to natočil podle Lojzy, nemuselo by se to líbit Frantovi. A i kdyby se to líbilo oběma, ale mně ne, co bych z toho měl? Možná, až mi Lojza s Frantou přinesou takovej balík peněz, abych se filmem mohl živit, přestože mě to nebude bavit, najdu si jinou zábavu. Třeba šlechtění růží. Ale nechoďte mi pak proboha říkat, ať je zaštipuju takhle a ne takhle."

To můžeme považovat za vyznání Melichara - scénáristy. A co k tomu dodá Melichar - režisér? "Nechci tvrdit, že BOND, či kterýkoliv jiný film Gamery, před ním, či po něm, tak jak vypadá, vypadá tak, jak jsem si ho představoval. Nemyslím jen technickou kvalitu obrazu a zvuku, nebo rekvizity, kostýmy, ale i práci kamery, potažmo střih a především herecké výkony, které jsou dle mého názoru vždy v první řadě vizitkou režiséra. Dá se říci, že i se svým nejoblíbenějším filmem (aniž bych mohl říci, který to je) nejsem spokojen více jak na osmdesát procent."

Tak jsme se od nevinné vlastenecké scény dostali dramaticky až osudově k tvorbě Gamery jako celku, abychom zjistili, že její filmy budou patrně čím dál víc patřit mezi tzv. menšinové. Abych parafrázoval Pavla Pejchu, odhalili jsme tak mnoho nového a zajímavého. Bohužel však, co je nové, není zajímavé a co je zajímavé, není nové.

Zajímavé by mohlo být hodnocení protagonistů samých.

Palatý: "Mně se to líbí. Fajnšmekr si tam to svoje najde."

Kořenek: "No, možná by to chtělo trochu sestříhat..."

Krutski: "Znovu jsem v sobě objevil herce a kaskadéra (pád z balkónu). Už nechci stát za kamerou!"

A Petr Slavík, který ho za ní záhy nahradí: "V těch filmech je víc, než se na první pohled zdá. Spousta myšlenek mi došla až při dalším shlédnutí." Je ironií, ale osudem střihače a postozvučovače, co později říká o filmech, na kterých sám spolupracuje: "Nevím, opravdu nevím, jaký ty filmy jsou. Když je vidím milionkrát při výrobě, nemůžu se pak na ně vůbec podívat."

Obraťme list. Krátce před začátkem natáčení pořádá Gamera doplňovací konkurz na epizodní role lehkých děvčat zlého poslance. Do filmu se jich dostalo pět. Atraktivní nezletilá Táňa Beranová pak koketuje s obsazením ještě v několika filmech (VEČÍREK, ROZPAROVAČ, CHUDÁK A PSYCHOPAT, PÁTEK 30.). V žádném se však neobjeví. Naopak Petra Sobotová dostává ještě v Bondovi příležitost jako děvka v mučírně (místo I. Přibilové), poté hraje ve VEČÍRKU, ROZPAROVAČI a BOMBASTICKÉM FILMU. Vždy však pouze v malých úlohách. (Až na VEČÍREK, kde je všech třicet rolí hlavních.)

Také Hana Nejtková se objevuje v následujícím VEČÍRKU.

Terezii Hošťákovou si režisér Melichar na konkurzu vyhlídl do role dívky ležící v Poděbradech vedle Bondova lehátka pro její hezký obličej, aby ji pak do trávy položil tváří k zemi. (To možná inspirovalo režiséra Vondráčka k tomu, aby jí v televizní Tutovce v lednu 1992 sežmoulal dlouhé vlnité vlasy do nic neříkajícího drdolu a trvalo téměř dva roky, než je divák spatřil rozpuštěné.)

Zpět

Jak to bylo v osmačtyřicátom

Jak to bylo v osmačtyřicátom

"Byl večer po namáhavém natáčecím dni a jak je u nás zvykem, hovořili jsme na závažné téma. Náš nový mladý kameraman se do debaty nemohl zapojit, protože s námi spolupracuje zatím krátce a nemá proto takové kvantum vědomostí. Je však bystrý a přičinlivý. Protože by mohutný příval údajů nestačil tak rychle chápat, část debaty si natočil.

Díky Pavlu Stibůrkovi tedy můžete dnes vidět tento politický sriler. Kdybyste mohutný příval údajů nestačili tak rychle chápat, Pavel vám pak může celé tema pomalu zopakovat, neb se ho již naučil zpaměti."

Tuto oslavnou řeč na kameramanovu adresu přečetl 7. října 1993 při slavnostní premiéře filmu JAK TO BYLO V 48 jeden z členů vedení Gamery. A není k ní o vzniku snímku příliš co dodat. Podle způsobu natáčení se dá označit jako VEČÍREK 2.

Stibůrek vycítil uvolněnou tvůrčí atmosféru večera (28. června 1993) na chatě v Krkonoších (po natáčení Krakonošových scén do T 4) a požádal Šebestu, Krutskiho a Melichara o trochu improvizace. A tak dokumentaristickou kamerou s minimem střihů natočil tento šestadvacetiminutový snímek.

Sledujeme vesnického autobusáka, vezoucího stevemcqueenovského drsňáka z velkoměsta a starou babičku. Drsňák v rodinné atmosféře rozdrkotaného vozidla postupně roztává a na konečné všichni tři společně navštěvují vesnickou hospůdku. Po intermezzu s místní policií se děj přenáší do roubené chaloupky, kde reportážní tým České televize natáčí se stařenkou a jejím vnoučkem povrchní anketní interview na téma využití volného času. A teprve zde se po bezduchých všeobalujících hospodských blábolech dostáváme pomalu dovnitř k onomu skutečnému, dějinotvornému jádru.

Poznáváme, že neexistují lidičky a osobnosti, ale že každý jeden z nás nese svůj díl na tragedii českého národa v osudném osmačtyřicátém roce, jehož kořeny vyrážejí z ještě hlubších, válečných nánosů.

Baba hnusná a její vnuci Vašík a Otík svou kolaborací z ignorance spáchali hřích i na vlastní rodině. A tu, po pětačtyřiceti letech v sobě televizní moderátor poznává tak dlouho pohřešovaného vnuka Vašíka.

Vesnický autobus se svým původním, ale již přerozeným a přitom vlastně nezměněným osazenstvem symbolicky mizí za obzorem na cestě zpět mezi nás.

Zatímco Krutski OSMAČTYŘICÁTÝ nepokládá za film, Melichar si libuje, s jak malým vynaložením se podařilo realizovat tak závažné dílo, Šebesta neříká nic a Stibůrek, potom co ze závěrečných titulků vystřihl svůj ksift, se libě usmívá.

A v jakém obsazení se projekt uskutečnil?

Krutski - autobusák Vávra, reportér, Vašík

Melichar - drsňák, psychiatrický zřízenec, policista, Otík

Šebesta - baba hnusná, lékař

Stibůrek - hostinský, kameraman České televize

Zpět

Indiana Jones a vesmírná patrola

Indiana Jones a vesmírná patrola

Na podzim osmaosmdesátého odchází Daniel Krutski na vojnu, což znamená téměř dva roky bez natáčení, rozhodně však ne bez činnosti. V roce 1989 projektuje Melichar OŠOŠŮV ROK - politicko-ošetřovatelský kalendář třinácti měsíců (12 standardních + srpenec, měsíc hojnosti).

Každý měsíc je charakterizován kompozicí, kostýmem, či výrazem modelky. Například v srpenci přichází ke slovu nerealizovaný nápad z V LESE - dívka oděná v bankovky. Kandidátky na figurantku byly tři. Hned první, na kterou se Gamera obrátila, vycítila hodnotu nápadu a souhlasila s účastí na projektu. Byla to v té době devatenáctiletá Evona, která rok předtím technicky spolupracovala s Gamerou na RÁNĚ. (Tehdy také přijala své umělecké jméno - zapomnětlivý režisér si ho poznamenal na papírek, a přesto ho z původního "Ilona" zkomolil).

Od té doby se datuje Evonina úzká spolupráce s Gamerou. Doposud zde natočila osm filmů, každý rok minimálně jeden.

Ale vraťme se k OŠOŠOVU ROKU. Každý měsíc má krátký průvodní text od Melichara a celou fotografickou část obstaral Zdeněk Kymla.

Celý náklad byl zamluven a tedy de facto rozebrán dlouho před vlastním vydáním. Za to se Gamera abonentům odměnila malým neplánovaným dárečkem. Každý kalendář byl doplněn vkusnými závěsnými provázky azurové barvy.

Krutski a Melichar byli v pravidelném písemném kontaktu. V devětaosmdesátém plánovali cestopisně-dobrodružnou fresku, která však zůstala jen ve stádiu námětu. Měla se odehrávat na výletní lodi plující mezi přístavy třech světadílů Středozemním mořem. Jedna z teorií důvodu nerealizace projektu hovoří o režisérových obavách z mořské nemoci. Skutečnost však bude asi méně prozaická.

Devadesátý rok byl od začátku ve znamení seriózních příprav na film INDIANA JONES A VESMÍRNÁ PATROLA. Nová vládní garnitura je projektu nakloněna a přislibuje Krutskimu zkrácení vojny tak, aby mohl využít k natáčení letních měsíců.

Krutski s pomocí tisku organizuje dva konkurzy, z nichž se nakonec ve filmu objevily Jiřina Drašnarová a Radmila Špálová.

Melichar připravuje scénář^* a rekvizity, od Jaroslava Bakumby Pražáka kupuje kameru Chinon super 8 s pohonem na elektrické články (konec manuální éry) a sestavuje herecké obsazení v čele s Tomášem Palatým pro titulní roli.

Jen jedinou postavu se obsadit nepodařilo: starostlivou nahou ženu. Nebyla pro děj nijak důležitá, měla ho pouze ozvláštnit. Několik dní před natáčením vychází v inzertních novinách série výzev k "odvážným" dívkám. Několik se jich ozývá, ale nakonec z toho nic není. Jediným přínosem celé akce je rekvizitářka Martička Völfelová a později Ingrid Kareagiová (MERESJEF 3).

Začátek natáčení je stanoven s půlročním předstihem na 27. července 1990, 14:00, tedy necelých čtyřiadvacet hodin po ukončení Krutskiho pobytu v ozbrojených silách. Má se začít dosti náročným programem - čtyřmi scénami se skupinou polodivokých ošetřovatelů. Asi dvacetičlenný štáb se schází a napjatě pozoruje přístupové cesty. Čtrnáctá hodina je pryč. Napětí vzrůstá. Teplota stoupá. Tu si stoupá i režisér a dává pokyn k přesunu na plac. Ředitel a kameraman Gamery se po dvaadvaceti měsících vrátil s e sotva hodinovým zpožděním. Kamera bzučí, polodivocí ošetřovatelé se poprvé rozbíhají za Tomášem Palatým. Jeden z nich (pravděpodobně Pavel Vondruška) ho zasahuje vidlemi do ruky. Melichar je však tvrdý chlapík. Natáčení nepřerušuje a Palatého nechává přejet obří kabelovou špulkou. Všichni cítí, že věhlas legendárního archeologa Indiana Jonese, poněkud pošramocený slabším třetím dílem cyklu, brzy opět stoupne.

Pracovalo se v dobré pohodě, což je vždy velice důležité - vzpomeňme opaku při natáčení RÁNY. Na vypjatou lesní scénu, kdy polodivocí ošetřovatelé vzývají tancem kol pařezového piedestalu s obrovskou lebkou pomyslné božstvo, nechal režisér Melichar ozvučit celou mýtinu jihoamerickou bubenní hudbou. Herci uchváceni rytmem podali vskutku excelentní výkon. Stejná hudba je samozřejmě použita k postasynchronnímu ozvučení této sekvence němého filmu.

Melichar, který tvrdí, že právě hudba v něm často evokuje tvůrčí nálady, si takto ověřil použitelnost své teorie na hercích. Bohužel jen málokdy se dal tento tvůrčí způsob při natáčení aplikovat.

Stejný den se realizovala dnes již klasická, na provedení velmi náročná "vozíková scéna". Nebylo snadné polodivoký herecký materiál sladit tak, aby "vláček", tvořený dvoukolovými vozíky a propojený rukama v nich sedících, silně individualistických ošetřovatelů, jel právě tam, kam bylo třeba.

V (chronologicky) následující scéně dostává prostor PhDr. Michaela Kyrčivová. Tato zkušená mimka, poté, co přijala nabídku do JONESE, měla velkou "tvůrčí volnost ve stádiu scénáře", což je u Gamery osvědčený přístup k některým hercům. Oznámila scénáristovi, že výborně žongluje, stepuje, chodí po rukou a ani jízda na kole jí nečiní velké potíže. Poté jí byla role "spíchnuta" zcela na tělo.

Celkově se dá říci, že setkání obou filozofů (také Palatý je PhDr.) dodalo filmu onu příznačnou intelektuální hloubku a jejich společné scény prozařovalo téměř hmatatelné jiskření. (Například, když Kyrčivová vymáhá peníze za provedený zdravotnický úkon.)

Snad ještě větší ohlas sklidila Kyrčivová za etudu ženy nevěrné s mudvjadem (Melichar ji odmítl obsazovat do erotických scén s mužskými hereckými protějšky) ve snímku MERESJEF 3. Další herecká spolupráce s Gamerou je bohužel přervána příchodem zvukové éry.

Scény s vesmírnou patrolou jsou odloženy z plánovaného termínu o jeden den, protože Jiřina Drašnarová se těsně předtím vrací z cyklistického zájezdu a není v plné herecké pohodě (fyzicky zcela vyčerpána patrně doplatila na to, že svou cestu podnikla v opačném směru než Phileas Fog, a tak místo, aby den na regeneraci získala, ...).

Jak je v těchto raných filmech Gamery zvykem, zahrál si i kameraman Krutski. (V RÁNĚ představuje chodce u Tuzexu.) Tentokrát ve čtyřech výstupech ztvárnil smolaře. Zatímco si zavazuje tkaničku, dívka mu spolkne meloun, klíče mu padají do kanálu, spící je přejet cyklistou. Protějškem této postavy měla být ona nahá žena, chvátající s nákupem, košem prádla či dětským náklaďákem. S dějem nijak nesouvisející postavy se měly na konci filmu setkat v manželské posteli při souloži a současném čtení knih a pak ještě v potitulkové scéně, kdy všechny postavy naslouchají přednášce profesora Jonese.

Místo vedle Krutskiho tedy zůstalo prázdné. Za kamerou v tu chvíli stál Karel Šebesta, kterého si za tímto účelem přivezl s sebou Krutski z vojny. Melichar si ho dobře zapamatoval a o tři roky později z něj udělal hereckou hvězdu všech čtyř filmů třiadevadesátého roku.

Dalšími kameramany filmu jsou Melichar (smolař a meloun, smolař a kanál) a Petr Velenský (jinak polodivoký ošetřovatel) ve scéně přejetí smolaře bicyklem.

U všech filmů bude uveden stručně děj, aby i ten, kdo snad některý z nich nezná, neztratil případnou vnitřní návaznost. (Což je dosti spekulativní, protože mnohé odkazy - na filmy nejen předešlé, ale i následující - se týkají mnohdy jen drobných detailů.)

Kamera nám ukazuje velice dlouhý výkop^* , na jehož konci se lopotí jediný kopáč. Komentář hovoří o profesoru Jonesovi. Nás, kdo známe jeho nekonvenční způsoby, ani nepřekvapí, že přišel o místo na Kolumbijské univerzitě a jiné nemohl dlouho sehnat. Až daleko od domova, v srdci divoké a nehostinné Evropy je pro svou zručnost a praxi v některých archeologických metodách přijat jako zemní dělník. Na Indyho se však znovu usměje štěstí.

Kamera prudce najíždí, aby v poslední chvíli detailněji zachytila podivný nález - humanoidní lebku nadhumanoidních rozměrů. Po vyzvednutí lebky ze vzniklého otvoru vystupuje jakýsi světelný signál.

Střihem se přenášíme do meziplanetární stanice, kde službukonající oblastní inspektor (Luděk Adámek ve stavu beztíže) přijímá fotosituační zprávu. Ihned na místo vysílá tříčlennou patrolu. Indyho však mezitím přepadne tlupa polodivokých ošetřovatelů (zajímavé záběry z pohledu mravence) z blízké ZOO (např. P. Velenský, P. Vondruška, M. Štěpánek, V. Černoch, ...). Když chtějí Indyho dorazit, objevuje se poprvé tajemný padouch "Červený krešlak", ošetřovatele gestem zklidní a lebku si odnáší.

Do Prahy mezitím vlakem přijíždí vesmírná patrola (Evona jako velitelka + J. Drašnarová a R. Špálová). Hned na nádraží jsou oloupeny taxikářem (H. Vítámvás) o zavazadla s vymoženostmi své civilizace a tím je obratně nastolena rovnováha mezi pronásledovateli a pronásledovaným. Ten je zatím ošetřen podivnou sourozeneckou dvojicí - poněkud hamižnou sestrou (Kyrčivová) a jejím jednoduchým bratrem (Melichar).

Zatímco si Krešlak v ZOO pohrává s Indym jako kočka s myší (znázorněno Krešlakovým lovem ryb v bazénu ledních medvědů) tak dlouho, až se lebka dostane znovu do rukou ošetřovatelů, patrola zcela náhodou potkává Krešlaka v centru města (znají ho z fotosituační zprávy) a hned se této jediné stopy chopí.

V těchto fázích filmu režisér jednoduchými, ale o to výstižnějšími tahy črtá postavy vesmířanek. Jak jsou nám vzdálené a přesto blízké! Ač ve službě, zaujaty výkladními skříněmi s místní módou, polevují v ostražitosti a Krešlaka ztrácejí. Když už si málem zoufají, znovu jej potkávají na koupališti, kde vychází z vody. Poté ho sledují až do ZOO (vtipná scéna, kdy vrátná nechce patrolu vpustit bez lístků, zatímco Krešlakovou "permanentkou" je rozhalení kabátu), kde konečně nacházejí Indyho. Ten však lebku nemá. Děj se dále zamotává. Indy pátrá po důkazu, že naši předkové mohli být inteligentní! Ale nachází něco jiného: hluboký cit k velitelce mimozemšťanek.

Když se jim konečně podaří lebku vypátrat a oslaví to společně setnutím Krešlaka, lebka (která sloužila jako bóje na pojistné čerpací stanici sousvětí vesmírných inteligencí) znovu mizí. Odnáší ji cyklistka, aby jí nahradila chybějící orgán Krešlaka, který byl jakousi druhou tváří jejího retardovaného bratra. Lebka se však nehodí a tak ji sestra mění s patrolou za odseknutou hlavu. Patrola odlétá. Tu posmutnělému Indymu náhle lebka padá do náručí. Jeho kariéra je zachráněna. Po titulcích ho krátce spatříme znovu přednášet - v dětském koutku ZOO - sourozencům, smolařovi a polodivochům.

Úspěch filmu tkví ve šťastném skloubení Palatého charakterního herectví, vybroušeného scénáře a opět perfektně poskládanými hudebními sekvencemi.

Komentář načetli T. Palatý, Evona Vytisková, M. Kyrčivová a O. Melichar.

Zajímavé je i vyjádření posledně jmenovaného ke své herecké účasti: "Zdánlivá dvourole se mi hrála dobře. Jako bratr jen čumím (např. pod sukni) a postávám, jako padouch jsem naopak se zakrytou tváří ze sebe mohl vydat všechno své herecké umění. Vlastně jen v jediné scéně se nechávám zastupovat (Jiřím Plačkem). Jestli si myslíte, že jde o ono setnutí, mýlíte se. Je to pasáž, kdy jsem v záběru zároveň Krešlak i bratr. Jediné, co nám nevyšlo, je přejetí Krutskiho v závěru. Tam mám sedět na nosiči, zády ke směru jízdy. Párkrát jsme to zkusili, ale nešlo to. Míša jela velmi rychle a já se přeci jen obával. Proti směru je to velice nepříjemné. Tak v té scéně za kolem běžím a na Krutskiho alespoň dupnu."^*

Ono zmíněné useknutí hlavy bylo skutečně velice nebezpečné. Evona se sice tvářila odhodlaně, ale sekyra se jí v ruce poněkud třásla: "Musela jsem trefit přesně pod čepovec. Tam je ve škáře minimum nervových zakončení."

"Když Krešlak vrávoral od špalku a na všechny diastolicky vystřikoval červenou, neměl samozřejmě čím se řídit. Šel tedy po paměti. Točili jsme to několikrát a vždycky do mě vrazil. Kdybych nebyl duchapřítomně zaimprovizoval a neodstrčil ho, mohlo to být celé v prdeli", dodává profesor Palatý.

Jinou situaci popisuje Krutski: "Kameramansky zajímavá situace nastala na hostivařské pláži. Ota v kukle se vynořoval z vody mezi dětmi a mně přestala fungovat spoušť. Odmontoval jsem tedy kryt a rozjížděl motor ručním propojováním kontaktů. Asi na podesáté se to povedlo. Nevím, proč se Ota klepal zimou, když měl kabát a ponožky."

Natáčení bylo v té době asi v polovině. Naštěstí Hugo Vítámvás, který ten den točil svou taxikářskou scénu, měl doma také kameru Super 8 a Gameře ji zapůjčil. Byl to však smůlovatý den a cestou do Tróje urazil kolo svého Volkswagenu.

Ten den se přihodila i další zajímavost, což však vyšlo najevo až o měsíc později, po vyvolání filmu. V nádražní scéně, kdy mimozemšťanky zjišťují, co jim po krádeži kufrů zůstalo (tři pé: pasy, prachy, prezervativ), natočil Krutski odraz sebe a stativu v okně. Scéně to mimoděk dodává další rozměr a neopatrná velitelka patroly zahanbená krádeží může v komentáři konstatovat: "Mám dojem, jakoby nás někdo (inspektor) pozoroval."

INDIANA JONES A VESMÍRNÁ PATROLA má možná jeden primát. Při premiéře a i několikrát později - ve vhodných sálech byl promítán jako pachový film. Technici na vybraných místech děje otvírali dózy s aromatickým obsahem a vějíři pach rozvívali do sálu - aniž by na to byli diváci před produkcí upozorněni. Jde o tyto pasáže: 1) Jones padá obličejem do kontejneru plného řídkého medvědího trusu, 2) pláž s opalovacími krémy a 3) odlet UFO ionizujícího atmosféru.

Ještě před natáčením, během příprav, vydává Gamera několik čísel VĚSTNÍKU přinášejícího zajímavé rozhovory s protagonisty filmu. O. Melichar se zde žertem zmiňuje o svém seznámení s T. Palatým před lety v Léblově souboru "Jak se vám jelo": "Při našem prvním setkání... mě ještě s pomocí dvou jemu podobných (sám by si na mě netroufl) ohrožoval na zdraví. Správně tehdy vycítil silnou uměleckou konkurenci. Nyní se mu chystám oplatit stejnou mincí."

Co k tomu po ukončení natáčecích prací Palatý dodal? "Řekli mi, abych vběhl do té tmavé chodby (scéna hledání výtahu), kde na mě spustí pythóna. Kdybych už nemohl jeho stisk vydržet, měl jsem vyběhnout zpět a technici ho měli odmotat. Samozřejmě jsem se vůbec nebál. Bylo tam dost odborných chovatelů. Úzko mi začalo být ve chvíli, kdy jsem zjistil, že mě dusí a já nemůžu udělat ani krok. Had se totiž držel ocasem mříží. Nakonec se mi to přeci jen nějak podařilo a já vyvrávoral ven. Představte si - byla to obyčejná zahradní hadice."

Zpět

Kino a já

Kino a já

Na podzim roku 1991 vznikl střihový film KINO A JÁ o životě a díle Tomáše Palatého.

Stavba je jednoduchá. Ve studiu čeká moderátor (O. Melichar) na hosta pořadu. Ten však stále nepřichází. Moderátor je nucen improvizovat a nějak pospojovat ukázky z filmů Gamery, ve kterých Palatý hrál. Objeví se zde i pasáž z PREDÁTORA režiséra McTiermana, která je vydávána za VLČÍ BOUDU režisérky Chytilové, kde Palatý hrál mimozemského instruktora lyžování. A jako příklad “mistrova” dabingu je monolog z INDIANA JONESE A VESMÍRNÉ PATROLY nastřižen na jakýsi dálněvýchodní akční film.

Celý tento projekt je dílem jediného dne a jediného muže.

Zpět

Meresjef 3

Meresjef 3

Ti z vás, vážení čtenáři, kteří narazí v křížovce na "zimního plaza na osm" a neví, patří k té šťastnější mladé generaci.

Předkládám vám tedy zkráceně jedno heslo z "Malé československé encyklopedie" vydané 1986:

Polevoj, Boris Nikolajevič 1908 - 81, rus., sov. prozaik, publicista, veřejný činitel, vojenský dopisovatel Pravdy. V románě PŘÍBĚH OPRAVDOVÉHO ČLOVĚKA o skutečném hrdinovi Velké vlastenecké války, letci A. P. Meresjevovi, vytvořil obraz sov. člověka, jehož charakter se prověřuje ve výjimečných situacích.

Dnes, po devětaosmdesátém roce, se dozvídáme, že například hrdina Sovětského svazu im memoriam Otakar Jaroš nemohl komunisty "ani cítit".

Možná, že památka letce Meresjeva, který spadl, dlouho se plazil sněhem, přišel o nohy a zatančil na protézách kozáčka, aby přesvědčil komisi o své letuschopnosti, potřebovala také očistit. Ať už ano, nebo ne, Gamera tak učinila.

Sotva měsíc po natočení JONESE je dokončen scénář MERESJEF 3 (známý také pod distribučním názvem MERESJEF A ŽENY) a začíná natáčení.

V titulní roli se objevuje MVDr. Jan Kňákal (který měl ztvárnit už v JONESOVI jednoho z polodivokých).

Trojka v názvu filmu je proto, aby scénárista nemusel vysvětlovat Meresjefův přesun ze Sibiře na poušť.

Všechny Meresjefovy plazící scény jsou natočeny během jednoho dne v komořanské pískovně.

Dejme slovo Petru Velenskému: "V MERESJEFOVI, ani v žádném dalším filmu už jsem hrát nechtěl. Má se skončit na vrcholu. Ovšem nabídku na trénování chřestýše jsem rád přijal. Měli jsme vyjet okolo oběda. Původně jsem chtěl ráno v hadově teráriu zhasnout, aby byl trochu ztuhlý a lépe ovladatelný. Terárium ovšem nemělo samostatný vypínač a celou řadu jsem zhasínat nechtěl. Tak jsem ho naložil pěkně vyhřátého. Alespoň budou jeho pohyby na prosluněném písku přirozenější. Když jsem ho na Honzu v pískovně vypustil, režisér jen vykřikl: "Oba plazit", a kamsi poodešel. Ne, nebylo to nebezpečné. Znám několik mnohem rychlejších hadů, než je chřesťák."

MERESJEF je v podstatě film povídkový. Hrdina se plazí a přitom vzpomíná na různá osudová setkání, či nesetkání s ženami ve svém pohnutém životě. Sledujeme jeho vnitřní vývoj od rozháraného mladíka až po zralého muže, plně vyspělého a se sebou samým spokojeného.

V původně sedmi vzpomínkách představuje Meresjefa sedm dalších herců. Nevyrovnanost povídek a nevyrovnanost hereckých schopností je citlivým obsazením vyrovnána s až překvapujícím úspěchem.

ZNÁSÍLNÍCI (Melichar, Evona) je baladou o bezdomovci a oběti.

NEVĚRA (Albert Tatarko, Kyrčivová) - jak medvěd parohy nasadil.

ČTENÁŘI (Kymla, Ingrid Kareagiová) - o osobní citové ustálenosti. Nepoužitý motiv souložících z JONESE.

NESETKÁNÍ (Vondruška, Denisa Staňková) - o osudových nesetkáních. Hudba "Bloumám ulicemi".

MIČURINOVA ULICE (Palatý, Jolana Kodešová) - o období citové rozkolísanosti.

PŘISÁTÁ (Krutski, Dominika Klinerová) - o nebezpečí vášnivých polibků.

POLITEJ PIVEM (Martin Vokoun, Drašnarová, Kateřina Zimová, Völfelová) - o úskalí přitažlivosti v kavárně.

Poslední dvě vzpomínky nebyly do MERESJEFA zařazeny pro špatnou technickou kvalitu. Ze stejného důvodu nemohla být použita sekvence, kdy Pavel Vondruška sráží slona pěstí, a také další, kdy Palatý rozstřílí samopalem svou dívku za to, že ho poprskala. Této scény se však Melichar nemínil vzdát. Nechal celý film přepsat na video se sedmivteřinovou mezerou.

Když pak v lednu 1991 Gamera pořizuje kameru Japan Victor Company Video Home Systému, odjíždí štáb s J. Kodešovou do původních interiérů a scénu znovu aranžuje. Když je vše připraveno, dochází baterie. Další den se tedy aranžuje krvavá lázeň potřetí a tentokrát naposledy.

MERESJEF je pak dozvučován již přímo na video a ve své původní, filmové verzi je nepromítatelný.

Spojovací komentář je pochopitelně v ruštině. O překlad se z 95 procent zasloužil RNDr. Petr Kodym, polyglot a lingvista. Aby byla ruština srozumitelná bez zpětného překladu či titulků, některé méně známé výrazy nahradil O. Melichar jejich srozumitelnějšími synonymy takzvané západoslovanské ruštiny a komentář, tedy vlastně tok Meresjefových myšlenek, i sám namluvil.

Velenský: "Možná se vám ten přízvuk zdá šíleně přehnaný, ale oni tak opravdu mluví. Je to stejné, jako když se učíte oxfordskou angličtinu a pak přijedete do Ameriky. Myslím, že se v tom příšerně protahovaném důrazu odráží velikost těch zemí. Je to prostě tak!"

Hlas myšlenek je smíchán s reálným chrčením plazícího se člověka na pokraji sil (Krutski).

Je myslím zbytečné zdůrazňovat perfektně "sedící" hudbu. Každá vzpomínka je provázena jednou písní. Jožka Kořenek (pozdější Bond): "Mám rád ty klipy. No, jak se tam mezi nimi plazí ten člověk."

Zajímavou vzpomínkou Z. Kymly můžeme povídání o MERESJEFOVI 3 pomalu uzavřít:

"Řikali (Melichar, Krutski), že ta holka (Kareagiová) přijde, a hned to s ní natočíme. Kurvá, nikdy ji ještě neviděli, jen její fotku. Tak jsem se na to... vykašlal. No nevěřil jsem, že přijde. Pak mi zavolali domů, kde prej jsem, že se čeká jen na mě. Tak tam jedu a vona už ležela svlíknutá v posteli. Hned mě k ní nacpali pod duchnu, jen ve slipech. Voba jsme si četli. Vona mi pak měla sjet rukou vod krku až dólu pod tu peřinu. No a představte si, že mě za něj chytla. Já se hrozně lek a museli jsme to jet znova. Pak jsem měl na ni vlízt a furt jsme si četli. Jak na ni lezu, vodhrnula se duchna a bylo vidět, že má kalhotky. Tak se to zas vopakovalo.

Nejhorší bylo, že měla s sebou svýho kluka. Ota mu povídá, ať tu duchnu drží za roh. A von držel. Ani necek. Dyž jsme to natočili, vona ho poslala do krámu, protože měli jít někam na mejdáč a neměli flašku. Jak vodešel, vona začla vykládat, že dyby jsme ji vobsadili vo půl roku dřív, že by nevěděla, jak to má hrát. Bylo jí devatenáct! Měla pěkný tělo, vostatně znáte ho z filmu. Pak povidala, že dyby věděla, že se bude hned točit, tak toho svýho kluka nechala doma a mohla to hrát bez kalhotek.

Ota něco blekotal, jako že to v tomto případě ani nebyl režijní záměr, ale že není všem dnům konec. Určitě se mu hned v hlavě honily všelijaký divoký scény. Pak už ji nikdy nikdo neviděl. Voni (Melichar, Krutski) za ní jeli i do toho podnájmu, co bydlela, ale už byla vodstěhovaná. Škoda. To mohlo bejt eště, kurvá, ňákýho umění."

Na konci filmu se Meresjef podívá na hodinky, vyskočí, u servírovacího stolku se osvěží kolou s pár kapkami citrónu a odjíždí^* ve svém BMW.

* Volně dle povídky "Roderick Baxter v poušti" z knihy "Krev a mlýko", (C) Fe Pata 1985,1986

Zpět

Mláďata v ZOO

Mláďata v ZOO

Sir Richard Attenborough tvrdí, že “Chorus Line” natočil, aby si vydělal na “Gándhího”.

Ze stejného důvodu točí Gamera od března do srpna 1991 MLÁĎATA A JINÉ ZAJÍMAVOSTI V ZOO. Jde o sestřih dokumentárně hodnotných a divácky vděčných záběrů zajímavostí ze života zvířat v pražské ZOO.

Určitý finanční efekt film přinesl. Mohl být ještě větší, kdyby po roce tehdejší ředitel Lobogan Král nezakázal jeho prodej na videokazetách v prostorách ZOO. (Patrně nemohl Gameře zapomenout PROBUZENÉHO BAXTERA).

Zpět

Nautilus XIII

Nautilus XIII

V současném dějinném kontextu vyznívá NAUTILUS trpce ironicky. Není to osud prvního uměleckého díla a bohužel jistě ani posledního.

Film NAUTILUS XIII z roku 1991 je zcela totožný s divadelní hrou "Nautilus XIII" Oty Melichara, napsanou v roce 1985. Proto by bylo zbytečné uvádět zde obsah obou. Soustřeďme se tedy pouze na filmovou verzi.

Irský pruďas James Smith (Aleš Matoušek) se svými dcerami Jane (Inka Přibilová), Paolou (Jana Penzová) a Mufinou (Olga Kulhánková) podnikají cestu kolem světa výletní ponorkou Nautilus XIII. Krátce po ponoření však dochází k poruše ve strojní sekci. Generátory nedodávají dostatek proudu pro čerpadla, a tak není možné se vynořit. Také regenerátory nefungují. Takže zásoby jídla, pití, a kyslíku rychle docházejí. Naštěstí v provozu zůstávají degenerátory, čímž se snižuje nebezpečí výskytu ponorkové nemoci.

Plavba pokračuje. Kapitán Roderick Baxter se zatím neobjevuje, styk s cestujícími zajišťuje první důstojník Durman (Jiří Cimbál), třetí důstojník, velitel strojů Němec Hanz (Daniel Hrabák) a pátý důstojník, radista Jerry (Luděk Staněk).

Společenskou místnost, kde se celý děj odehrává, využívá jako vlastní obývák kapitánova choť (Brigita Foltýnová).

Motýlkář Lumír (Stanislav Maxa), seznamující nás s čarovným světem skvostných tichých letců, je autorovým holdem Julesu Verneovi a Karlu Mayovi. Lumír: " ...V jejich knihách vždy po horibilních scénách přichází veselá postavička, která zdrcenému čtenáři navrátí alespoň část jeho někdejšího enturiasmu."

Vztahy mezi pasažéry a posádkou se s blížící se smrtí komplikují. Kapitán Baxter se stále neobjevuje, i když jeho fenomenální osobnost je patrna v každém okamžiku děje. Je to vlastně on, kdo zabraňuje nejhoršímu.

Stále není jasno, patří-li motýlkář k posádce, či pasažérům a on sám situaci jaksi nemíní osvětlit. Jako oheň se rozšíří zpráva, že v lodi řádí kapesní zloděj a Jonáš. Podezřelí jsou Kapitán Baxter a Lumír. Ten se však od kapitána vrací s uklidňující zprávou, že Jonáš ani zloděj na Nautilu nejsou.

Páté dějství ukazuje všechny postavy již ve velmi zuboženém stavu. Důstojníci odložili saka, Baxterová si do oka píchá heroin, Lumír si užívá a rozhazuje (živočišné uhlí), ostatní holdují alkoholu, Jane si rozpouští vlasy.

Objevují se živá zvířata a přichází čas na nepoložené otázky. V této hodině pravdy vychází najevo, že k žádnému neštěstí nedošlo a celá plavba od uzavření příklopů byla pouze simulována - navozením kritických situací se tak podařilo stmelit rozpadající se Smithovu rodinu.

Všeobecnou radost kalí jediná, o to však závažnější okolnost. Skvělý kapitán a báječný člověk Roderick Baxter nikdy neexistoval. Baxter byla pouze odbojová srbochorvatská skupina za druhé světové války. A to je dnes, osm let po napsání a tři po natočení NAUTILA XIII ona hořká ironie. Je však možno to chápat i naopak - jako příslib do budoucna - jako pomíjivost lidských svárů rozdmýchávaných politiky a nadčasovost dobra a porozuměni symbolizovanou Rodem Baxterem.

Svého Nautila se O. Melichar pokoušel oživit již dříve. Nikdy se mu však nepodařilo dát dohromady dostatek hereckých individualit.

Až v lednu 1991 se jich na hereckém konkurzu Gamery objevuje nečekané množství. Potom, co M. Kyrčivová po dlouhém váhání odmítá roli Jane, je všech devět postav obsazeno uchazeči z tohoto konkurzu. Aleš Matoušek se stal kmenovým hercem Gamery a po NAUTILU XIII natočil ještě šest dalších filmů. Také Daniel Hrabák - mistr miniatur, Brigita Foltýnová a Stanislav Maxa se ještě několikrát objevili. (Z téhož konkurzu pochází další tři výrazné osobnosti: Martin Šusta, Vladislava Macháčková a Jožka Kořenek.)

Od února se jednou až dvakrát týdně zkoušelo a v celodenním maratonu 7. dubna pak kompletní třicetiminutový film zachytil Daniel Krutski novou videokamerou.

Tři původní Melicharovy písně ("Mrnil Street" - S. Maxa, "Třičtvrtěletní blues" - J. Penzová a "Nalejte rum" [upravená námořnická] - sbor) jsou doplněny hudbou J. - M. Jarreho "Calypso", "Pochodem toreadorů" G. Bizeta a "Žlutou ponorkou" Beatles. Celkovou atmosféru NAUTILA dokresluje nepřetržitý bzukot degenerátorů.

Zpět

Pátek třicátýho

Pátek třicátýho

V době, kdy Slavík pracoval na zvuku T 4, uvažoval scénárista O. Melichar o jakési parodii na sérii odporných bezduchých PÁTKŮ TŘINÁCTÉHO. Taková parodie by neměla být bezduchá, natož pak odporná. Měl by to být stále horor. Ale tento žánr, i když spíše v jeho literární podobě, považoval Melichar za cosi velice náročného.

"Napnout či rozesmát lidi, to si dovedu představit, že bych dokázal. Ale vystrašit je? A ještě k tomu by v tom měl být i humor, vždyť je to Gamera. Ale kolik humoru? Je možné humorem nedat hororu ránu pod pás?" (Tehdy ještě neznal TWIN PEAKS.)

Byla tu však okolnost, která ho přiměla, aby film připravoval - štábu se líbila atmosféra natáčení T 4 a #48 a nechtěl se rozejít.

Krutski: "Napiš něco menšího. Uděláme si v Krkonoších týden pracovních prázdnin. A napiš tam pěkný ženský role."

A tak vznikal PÁTEK TŘICÁTÝHO. Protože horor měl být ke všemu i erotický, Gamera kontaktovala postupně dvanáct adeptek na účinkování v něm.

Melichar: "Psal jsem scénář jako skládanku. Protože mi bylo jasné, že konečný počet herců zjistím až v okamžiku odjezdu do Krkonoš, byl jsem připraven ji složit cestou. Ke slovu mělo přijít konečně i třetí možné využití Karla Šebesty - jako Pátka.

Ani on však nebyl do poslední chvíle jistý. Karel, i když ostříhaný, přijel, ale přítomnost jediné herečky mě zaskočila. (I když to mohlo být ještě horší.) I ta nejúspornější varianta scénáře počítala se dvěma.

Cestou do Krkonoš jsem nic nevymyslel. Až večer na diskotéce, kam mě odnesli."

Dvojice turistů (Ebrová, Melichar) přichází na chatu. Správec (Krutski) není ze svých jediných návštěvníků kupodivu vůbec nadšený, zvláště po tom, co z lesa přitáhnou bezvědomého muže (Šebesta). Dají ho částečně dohromady a podle kalendáře (je právě třicátého) ho pojmenují Pátek.

Osazenstvo chaty jakoby stále cosi pokradmu sledovalo. Postupně jsou tímto zlem všichni napadeni. Podezřelý (divákovi) je Pátek, ale i on posléze podléhá.

Podivný je i vztah mezi turisty. Postupně se vystřídají jako manželé, otec a dcera, syn a matka, milenci, nastávající milenci a sourozenci. Nutno dodat, že divák, aby všechny tyto změny zaregistroval, musí být opět velmi pozorný.

Nakonec turisté odcházejí a správec k dlouhé řadě devětadvaceti hrobů přidává další.

Na jednu z nesčetných žádostí o vysvětlení děje Melichar s pousmáním odpověděl: "Vy chcete objasnění? Vždyť to nevysvětlitelné tajemno přece dělá horor hororem. Ale budiž. Ták... třeba: viděli jste TERMINÁTORA 4? Tam se Šebesta - promiňte, krakové přemnoží a nadějí pro lidstvo je predátor, který by snad mohl kraky eliminovat.

Tak vidíte, daří se mu to. Jen v lesích okolo jediné chaloupky jich dostal už třicet. Bohužel to správec odnáší mozoly na rukou - od rýče."

Jindy již vážněji dodává: "Ten film měl být jen odpočinkem. Trochu se nám to však vymklo z rukou a vznikl velice hodnotný esthetický horor. Dík patří Kocábovi s Pavlíčkem za vynikající hudbu a Katrin za pěkné tělo a odpovědné herectví. Báječně maskérsky vyšel záběr na správcovy rozkousané haksny.

Opravdu hrdý jsem na až hitchcockovskou scénu s pootevřenými dveřmi. Vkládal jsem do ní velké naděje, ale bál jsem se, jestli vyjde. Vyšla! Tak se dělá horor, pánové s brankářskými maskami!" (Narážka na PÁTEK TŘINÁCTÉHO.)

Zpět

Chudák a psychopat

Chudák a psychopat

BOMBASTIK ještě nebyl sestříhán a už probíhaly práce na scénáři nového filmu. Měl hned několik pracovních názvů: CHUDÁK A PSYCHOPAT, MĚLNÍK, PEŠICE, BOBEČKY, HOVNON, KUŇĎABA. Nakonec Krutski prosadil ten první, původní.

Melichar snil svůj věčný sen o jednoduchém filmu pro tři - čtyři herce, natáčený v jednom interiéru. Jako vždy svůj souboj s vlastní životností příběhu prohrál: 6 interiérů - z toho jeden 70 kilometrů od Prahy, tři exteriéry a osm postav. Čtyři z nich se obešly bez přeobsazování: chudák - Krutski, psychopat - Melichar, advokát - Palatý a syn - Hladík. Zbývající se přeobsazovali třeba i pár hodin před natáčením. Zde Gameře opět vytrhla trn Evona Vytisková - novomanželka (původně T. Beranová a Johana Kodetová). První manželka - Hanáková (J. Moravcová a V. Macháčková), dcera - Ebrová (T. Beranová a L. Jirsová) a dědek - Matoušek (M. Šusta).

Natáčení rodinných scén u krbu se realizovalo 26. a 27. září ve Stříbrné Skalici, ostatní - jednodušší, v září a říjnu v Praze.

Melichar: Inspiroval mě Scorseseův film MYS HRŮZY^* s Robertem de Nirem a Nickem Noltym. Inspiroval mě v tom smyslu, že jsem měl představu, jak bude de Niro likvidovat Noltyho rodinu. On to však udělal jinak. CHUDÁK A PSYCHOPAT je podle té mé představy."

Což se dá v kostce popsat takto: hlava rodiny se domnívá, že jeho blízcí jsou brutálně likvidováni, zatímco jsou pouze intrikami odlákáváni. Nakonec osamělému chudákovi přichází psychopat nalít čistého vína, čímž ho zdrtí ještě víc. V závěrečné scéně leží na stole mezi oběma muži revolver. Kamera zabírá vyhaslý krb a ozývá se výstřel. Můžeme si tedy jen domýšlet, kdo a s jakým výsledkem vystřelil. Co nám prozradí scénárista O. Melichar?: Ne, nebudu vám říkat, že to byla rána z výfuku auta před domem a oba že se lekli až... Možná kdyby to byl film někoho jiného, udělal bych si nějaký názor. Tady však vím, že jsem scénář ukončil psychopatovým výkřikem ,Dost - dost‘ a ten výstřel, který tam Petr Slavík domixoval s ostatními efekty, vlastně ani při natáčení nezazněl.

Chci vyvolávat pocity a nálady. Je mi dost jedno, jestli nějaký vymyšlený pan X nakonec zemře, nebo se uzdraví. Je mi jedno, jestli hrdina minutu před koncem vypustí duši, nebo ji z něj vymaže poslední zatmívačka. Stejně už ho nikdy neuvidíme^** . Tedy - nemohu odpovědět, protože pravdivá odpověď není.

Je tu jiná věc. To, co v závěru psychopat vychrlí chudákovi do tváře (nemyslím ty křupky) - takové ty řečičky o sobeckosti každého z nás a o (logickém) přeceňování vlastních problémů - to je část mých názorů, kromě toho vyslovená hercem s mým jménem. Proto je asi logické, že bych fandil spíše psychopatovi. Ale nezapomínejme, že pohnutka vedoucí ho k nenávisti - tedy ono chudákovo nechtěné vražení do něj na ulici - je přece transparentním příkladem toho, co sám lidstvu vyčítá a důvodem, proč jsem ho sám nazval psychopatem. (I když hlavně proto, abych ho nějak označil - on sám se nazývá Cyril Slušný či motýlkář Lumír, což mu samozřejmě nebaštíme - normálně jsem dalek toho, vůbec toto slovo používat.) Vždyť chudák" je opravdu chudák.

Kromě toho nemám rád zbraně."

Abychom čtenáři ještě víc přiblížili Gameru, uvádíme výsledky jakési ankety:

P. Stibůrek: "Vystřelil chudák, měl ke zbrani blíž. Psychopat stál zády."

J. Moravcová: "Některý z herců konečně vystřelil na režiséra."

D. Krutski: "Nechci být sobecký, ale střílel chudák."

P. Velenský: "..........no........... určitě nevystřelil psychopat na chudáka."

K. Ebrová: "Psychopat zastřelil chudáka. Byla to rána z milosti."

I. Martínek: "Chudák střílel na psychopata."

P. Slavík: "Můžu chvíli přemejšletpsychopatstřílelnachudáka."

E. Vytisková: "Tak do hloubky jsem o tom zatím neuvažovala. Asi spíš psychopat zastřelil chudáka."

T. Palatý: "Nevím."

Osud CHUDÁKA A PSYCHOPATA byl podobný jako ROZPAROVAČŮV. Téměř rok trvalo, než se dostal do střižny. Tady však podobnost končí. Po premiéře 5. listopadu 1993 se na Gameru snesla sprška chvály. O. Melichar: "Dost mě to překvapilo. (Hlavně po tom, co ho Slavík a Krutski zavrhli.) Lidé například chválí herecké výkony, dokonce i můj, ač se na sebe, hlavně v závěrečné pasáži, zase nemůžu koukat. Ale hlavní důvod je ve srozumitelnosti děje - jak mnozí přiznali. Tak nevím, je-li zrovna tohle to pravé kokosové."

Zpět

To byla ale rána

To byla ale rána

V době premiéry VŠEDNÍHO DNE II. se již připravoval scénář povídkového filmu pro léto 1988. Z původních čtyř příběhů se realizoval jediný - TO BYLA ALE RÁNA.

Příběh V LESE měl být oslavou přírody a přírodního způsobu života: mladý muž s bandaskou chodí do práce a zpět skrz hluboký hvozd, kde se posléze setkává s jakousi transformovanou představou lesní žínky. Oba pomalu, ale jistě překonávají hlubokou propast mezi svými životními styly. Nakonec ji samozřejmě překonají a splynou v jedno. Styčný bod je zároveň pohlavním stykem, při kterém víla mimoděk rve drny mechu a mladík spolu s divákem v krátkých střizích vychutnává představy budoucího. Spatřuje bludičku oděnou jen do bankovek vysoké hodnoty, nadhazující mu klíče od luxusního automobilu před známým hotelem na Václavském náměstí a tak dále a tak podobně. Epizoda měla být zakončena vtažením hocha do lesního domku a jeho kuchyňskou činností s děckem zavěšeným na krku.

Zbývající dvě povídky se přes veškerou snahu nepodařilo přesvědčivě rekonstruovat. Sám Krutski tvrdí, že jedna měla ukazovat ženu středního věku kosící mezi návštěvníky ZOO. Za ní by zůstával široký pruh nad kotníky posečených nohou. V druhé povídce měl být ústřední postavou opilec Václav,

drápající se na sochu divokého koně, obklopený čtyřmi zřízenci. Tato scéna měla zkamenět v sousoší vrchní části Václavského náměstí.

Tyto dva náměty se skutečně v návrzích scénářů Gamery objevily, ale jejich sounáležitost s povídkami TO BYLA ALE RÁNA a V LESE je nanejvýš sporná. Tento povídkový film měl být spojen ústřední hereckou dvojicí O. Melichar - M. Bakalová, což by ovšem u sekací i zkameňovací povídky bylo nereálné. Ani další fakta příliš nepodporují Krutskiho tvrzení.

Do hlavní ženské čtyřrole byla obsazena sedmnáctiletá Marcela Bakalová (jejíž záda může divák krátce spatřit v lanovkové scéně s fotografem ve VŠEDNÍM DNI). Marcela skutečně na natáčení z Ostravy přijíždí, avšak na plac prvního natáčecího dne se nedostavuje. Gamera narychlo shání náhradu. Nachází ji v Ivaně Rohlenové, která však pro časovou zaneprázdněnost točí pouze RÁNU. Režisér je poněkud zklamán, protože musel vzít za vděk představitelkou neodpovídající jeho představě o tělesném typu hrdinky. Rozčarování se projevuje i na jeho hereckém výkonu. Tím se ovšem otevřel prostor pro Zdeňka Kymlu. Jeho metamorfózní bratr se může na plátně zaskvět nikým necloněn.

Melichar byl konečným výsledkem tak znechucen, že film po několika týdnech uvádění stáhl do trezoru a trvalo téměř dva roky, než ho vzal na milost. RÁNA je jednoznačně nejslabším ze sedmnácti filmů Gamery.

K chabým hereckým výkonům se přidal ještě fakt, že dvě třetiny filmu jsou černobílé, ač různé katastrofické efekty byly připraveny pro barevné zachycení, takže například růžové výbuchy nejsou vůbec vidět.

RÁNA je (u Gamery) nejdrastičtějším příkladem toho, jak se kvalitní scénář nezdařilo převést na film.

Jedná se o katastrofický příběh, čemuž odpovídá poměrně jednoduchý děj. Hrdinku postihuje série nevysvětlitelných příhod. Přitom se seznamuje se sympatickým hochem, který jí pomáhá pátrat po původci onoho tajemného zla, jímž se ukáže být hrdinčin vlastní bratr, prahnoucí po dědictví.

Je nutno přiznat, že ve filmu je i několik opravdu vydařených míst. Mimo již zmíněných scén s bratrem je to hlavně velice realistické zemětřesení.

Hudební složka je zajímavá mimo jiné tím, že měla původně dvě verze. Pavlíčkovo Stromboli a Jarrého Zoolook. Videopřepis byl pak v roce 1991 ozvučen Zoolookem.

Zpět

Tisíc a jedna: Rozparovač

Tisíc a jedna: Rozparovač

Již několik týdnů před VEČÍRKEM probíhalo natáčení zcela odlišného díla TISÍC A JEDNA: ROZPAROVAČ.

Po tři roky odvracela Šeherezáda sadistovu pozornost seriálem "Pohádky tisíce a jedné noci". Dost si tak pomohla. Ne však jen sobě, ale i stovkám případných následovnic.

A podobný princip použila i hrdinka ROZPAROVAČE. Dosáhla stejného výsledku jako Šeherezáda tak, že vypudila čerta ďáblem. Zatímco Arabka zapůsobila na sultána vypravěčsko-dramatizačním uměním, ona krotí obludný párající úd po vzoru televizních zpráv. Jedna příšerná historka střídá druhou, až padouch zplihne a odevzdaně klesá k zemi.

Ze šesti připravených povídek se jich ve filmu objevuje pět.

Pro problémy s obsazením vypadl věčný příběh o žebříčku hodnot - milenci dovádí na pláži přesvědčujíce se navzájem o nekonečnosti lásky. V okamžiku, kdy se objeví manželka a hrozí prozrazení spojené s možnou ztrátou bohatství, milenec milenku uškrtí, zahrabe a připojuje se ke své choti. Záběr na zánovní Akropoli a odcházející dvojici v tógách měl připomenout nadčasovost tématu.

Kdo se však tentokrát v ROZPAROVAČI skutečně objevil, je Roderick Baxter. Po ČTENÁŘÍCH z MERESJEFA - pouze použitém motivu, po temnotách urny z filmu RODERICK BAXTER SE PROBUDIL a po stále nepřicházejícím kapitánovi v NAUTILU XIII ho můžeme poprvé spatřit jako kapitána zaoceánského parníku bezprostředně ohroženého časovanou náloží^* . Ztělesnil ho skvělý mim Stanislav Maxa (motýlkář v NAUTILU). Baxter je tentokrát velice nerozhodný a tak příběh končí explozí.

TAJEMNÍK A ŠÉF (D. Krutski, A. Matoušek, J. Kodešová). Ředitel ústavu pro případný kontakt s jinou civilizací se na nemocničním lůžku dozvídá o marném pokusu pozemšťanů dohovořit se s dvaatřiceti cizími automatickými popelářskými loděmi.

Krutski dokázal, že ve své nové pozici bude pro Gameru velkým přínosem. (Například závěrečný monolog točí devatenáctkrát, než je plně spokojen. Ve filmu je použita čtvrtá verze.)

Také J. Kodešová, pro níž dodržení návštěvního řádu vysoce ční nad malichernostmi kosmologů, je v roli sestry dokonalá.

Natáčení DETEKTIVA bylo zpestřeno útěkem hlavního představitele. J. Suchý (trpaslík v BONDOVI) neunesl tíhu okamžiku a se svou křídlovkou navždy zmizel v temnotě podzimního večera. Nahradil ho nadějný Pavel Voženílek (kterého však později bohužel potkal osud Ingrid Kareagiové).

Soukromý detektiv se vrací na místo, kde objasnil tajemné zmizení hlavy továrníka Průchy. Žehrá na svou glorifikaci a zdůvodňuje, proč mu právě "obyčejná lidskost" pomohla při řešení záhady. (Při spláchnutí na WC se z nádržky vyhrne záplava krve.)

TOM A BOB (T. Palatý, J. Kořenek, V. Černoch, J. a L. Selingerové). Biologický reflex donutí otce zabít své děti. V příběhu lidské zvrácenosti dominuje Tomáš Palatý.

Povídkou ON A ONA připravuje hrdinka ROZPAROVAČE rozparovače na jeho osud. Toto je bezpochyby nejslabší část celého filmu. Jak dějově, tak herecky. Poněkud vulgární dobové kritiky se shodují na tom, že: "...Tuhá prsa Martiny Vojířové jsou první, co divák vidí. Slibný začátek. Avšak, když se záběr rozšíří, zjistíme, že tak tuhá je Martina celá... Herecký výkon Oty Melichara, jak je jeho zvykem (TO BYLA ALE RÁNA) klesá s výkonem partnerky".

Pro úplnost dodejme, že se zde objeví i sestra Martiny P. Sobotová a kameraman Slavík. V rolích vyšetřovatelů rozparovačovy činnosti pak Martin Šusta a vynikající Jaroslav Bakumba Pražák, který se bohužel již k žádné další herecké spolupráci nedal přemluvit.

Tento podzimní film roku 1991 si nekladl vysoké cíle (ohledně diváckého ohlasu) a tak jich snadno dosáhl.

O. Melichar: "ROZPAROVAČ přišel pozdě. Premiéra 6. června 1993 se konala v průběhu příprav na TERMINÁTORA a tím dost utrpěla. Když si vzpomenu, jak jsem hrál utopence na sklonku roku 1991 - mezi ledy mě málem ranila mrtvice - a pak jsme na střižnu čekali do dubna 1993. Stříhali jsme na Kavčích horách a tamní zařízení nám technicky film zcela pokazilo. Při premiéře pak navíc vypadla zvuková stopa se závěrečnými titulky. A jak vidno, smůla pronásleduje ROZPAROVAČE zase. Když tohle píšu, mám bolest i krčního a zádového svalstva a sotva sedím.

Ale samozřejmě mám i dobré vzpomínky. Jednou jsem si koupil zarámovaný písek pomalu se sypající v modré tekutině. Celé dny jsem na to fascinovaně hleděl. Můžete ho vidět v úvodních titulcích. Není úžasný? Stejně na mě působí i hudba z polského filmového zpracování Bulgakovova ,Fausta a Markétky‘ , kterou jsme s pískem zkombinovali."

Na závěr doplňme, že titulní roli ztvárnil Dick Selinger.

Zpět

Terminator 4 - Total Rectal Day

Terminator 4 - Total Rectal Day
(Ukončovatel 4 - Zcela promarněný den)

O tom, že rok 1993 bude rokem TERMINÁTORA 4, se vědělo přibližně od června 1992. Krutski dokonce navrhoval, aby se točil hned, místo BOMBASTIKU, dokud má široká divácká obec v povědomí TERMINÁTORA 2 pana Camerona.

Teprve v září dostal však příběh to hlavní - nápad. Když se vedení společnosti vydalo na Parcon (seminář sci-fistů) na Moravu, doprovázel je Karel Šebesta. Ano, ten Šebesta, který jako pomocný kameraman točil v devadesátém roce závěrečnou scénu JONESE a který měl také původně ztvárnit trojepizodní roli přerostlého trpaslíka nesoucího tác s nápoji v BOMBASTIKU (kde ho nahradila těhotná Marie Čápová).

Krutski a Melichar zvažovali, jakou roli tomuto dlouhovlasému a hlavně dlouhovousému muži svěřit. Přerostlý trpaslík ani Robinsonův Pátek jim příliš nezapadal do koncepce. Zato Krakonoš zapadl do českého TERMINÁTORA výborně. A nejen, že zapadl, stal se nositelem hlavní zápletky. A tak byl scénář filmu TERMINÁTOR 4 - TOTAL RECTAL DAY - UKONČOVATEL 4 - ZCELA PROMARNĚNÝ DEN vlastně připraven třičtvrtě roku před natáčením.

Nebylo to však nijak předčasné, protože k zajištění exteriérů, interiérů a výrobě rekvizit a počítačových programů to bylo tak akorát.

Prostřednictvím spisovatelky Evy Hauserové vychází v Ikárii článek Gamery "Národ sobě", který vyzývá širokou obec sci-fistickou ke spolupráci.

Nabídla se například brněnská triková firma KTN, která slíbila masku predátora, obří řiť, proražení Terminátora krumpáčem a dokonce pohyblivou maketu Krakonoše vylézajícího z konzervy. KTN bohužel v průběhu jara od dohody odstoupila.

Dále se ozvalo mnoho nadšenců nabízejících pomoc v různých oborech.

Co však stále chybělo, byla představitelka hlavní ženské role - terminátorky. Hezká, sportovně urostlá a zároveň dobrá herečka. (Nějaký čas vypadalo nadějně jednání s Miss 1991 Michaelou Maláčovou.) Okolo vánoc O. Melichar potkává v pražském metru dívku hovořící o své práci v Gagu Borise Hybnera. Melichar ji zve na lednový konkurz. Jarmila Koublová 21. ledna na Grébovku přichází a roli terminátorky dostává.

Pan Jiří Dvořák se stává amatérským historikem Novákem, specialistou na Krakonoše. Andrea Vernerová dívkou v telefonní budce a Richard Slíva mutantíkem. Michal Verner se ujímá pyrotechnických efektů a Pavel Stibůrek nabízí spolupráci své filmové společnosti (- Kateřina Cetlová ztvární sekretářku ministra vnitra).

V paměti Gamery je poslední Slavíkovo nedodržení životosprávy při natáčení CHUDÁKA A PSYCHOPATA, Stibůrek má videokameru systému S-VHS a tak se z něj stává v pořadí třetí kameraman Gamery. (Zpočátku jen smluvní pro T 4, ale kdo jednou okusil...) Slavík se tak může soustředit na zvuk a práci ve střižně a zvukovém studiu.

Další role jsou obsazeny osvědčenými herci. Terminátor - Krutski, mutant - Matoušek, Nováková - Moravcová, režisér - Melichar, rekvizitářka - Ebrová, chuligán - Polák, ministr kultury - Kodym, manželka hlavního herce - Vytisková, televizní zřízenec - Hrabák.

Někteří vypadli těsně před natáčením: Hladík, tak přesvědčivý v PSYCHOPATOVI, je od Gamery vyhozen za soustavné lhaní, Martínek je zachvácen katarem horních cest a tak se ve filmu objevuje jen na půl vteřiny jako klapka. (Tuto práci ve skutečnosti vykonávala Ebrová.) O to patrnější je jeho vynikající počítačová grafika. Úvodní titulky - dle Melichara - nasazují laťku tak vysoko, že nebýt pobíhajícího grafického prasete, film ji již nikde nedosáhne.

Nemůžeme opomenout podíl Kladenské sekce. (Pod vedením J. Duchoně, nadšence, který v naší republice nejvíckrát shlédl Schwarzeneggerovy TERMINÁTORY.) Petra Ježková namalovala obrazy Krakonošů a Jiří Horník (který si také zahrál televizního zřízence) počítačově zpracoval text scénáře.

Další z klanu Poláků - Vítek - vyrobil dvě obří vejce a ztvárnil nejhnusnějšího z chuligánů.

Natáčení začalo za občasného deště 27. června v Tróji automobilovými scénami terminátorů a Nováka. J. Koublová nebyla ve své kůži, stěžovala si na bolesti zubů a po naskakování na jedoucí Ford Transit i na bolesti kolene a dlaní.

Na další tři dny odjíždí zúžený štáb do Rokytnice nad Jizerou točit krkonošské scenérie s Krakonošem.

Po návratu do Prahy přichází zpráva o onemocnění Koublové. Několik dní se točí scény bez terminátorky. (Např. souboj terminátorů, při kterém Krutski nejprve kladivem poškozuje Stibůrkovu kameru a později nešťastně padá z helikoptéry na koleno.)

Koublová se již neozve a tak v sobotu 3. června Slavík narychlo vyhlašuje v několika rádiích nový konkurz. Během dvou dnů přichází 12 uchazeček, z nichž je vybrána Andrea Kutinová. S ní je film dokončen včetně přetočení automobilových scén do 10. července.

Teprve po týdnu se zjistí, že část scény "u Nováků" je zvukově nepoužitelná a tak je na 22. července svoláno její přetočení, což nebylo nic jednoduchého, protože polovina štábu odmítala spolupracovat s J. Dvořákem.

Tento jistě talentovaný, avšak těžko zvládnutelný herec totiž nebyl schopen zapamatovat si správně ani jednu větu a dokonce i přečtení nevalně ukrytého textu mu činilo nemenší potíže.

Od 24. července se za sponzorské i osobní pomoci majitelů strahovského VIM studia začíná stříhat a pak již Slavík dozvučuje hodinový film - převážně Adámkovou (mimozemšťan v JONESOVI) hudbou skupiny Vitacit.

Na slavnostní trojpremiéru 10. září pronajímá René Sýkora - velký příznivec Gamery (majitel Nezávislého svazu učňovské mládeže a jediný předplatitel této knihy) hlavní sál pražského planetária.

Zlatá cihla se mění v nápis GAMERA, ten pak v různé části dlouhého názvu filmu.

Při pohledu na město budoucnosti zaplavené vousatými velikány se dozvídáme o přemnožení kraků. Do roku 1993 jsou vysláni tři konkurenční terminátoři, aby zlikvidovali praotce všech kraků - Krakonoše. Terminátoři, každý po svém, vyrážejí po stopě tohoto největšího z velikánů české historie.

Dalším krokem v cestě za humanistickou myšlenkou krvavé terminátoří série filmů je tentokrát souboj dobra s dobrem. Zájem zachování života na Zemi v jednadvacátém století proti zájmům tak často obětovaného malého národa v srdci Evropy.

Historik Novák naoko souhlasí s kompromisem a pomáhá terminátorce dopadnout Rýbrcoula, aby tento mohl být sterilizován.

Zbývající ukončovatelé se vyzbrojují (v krámě Václava Vydry, který si zahrál prodavače) a posléze střetávají ve zcela vyrovnaném souboji. (Zde plesá srdce vyznavačů akčních scén.)

Terminátorovi se vracejí vzpomínky a uvědomuje si, že není stroj, ale člověk. Jeho štěstí však netrvá dlouho. Terminátorka vyznání lásky neoslyší, protože ona naopak strojem je. Jejich vztah však přecijen nezůstává bez následků. Terminátor snáší vejce a roztržen umírá. Po roce se z vejce klube predátorek (Krutski) a z budoucnosti přichází další terminátor (Krutski), tentokrát opravdový stroj, aby dravce ve spolupráci s terminátorkou vychoval k lovu na kraky. Ti se totiž přeci jen namnožili, a to vlastně zásluhou ukončovatelů. Rozřezání Krakonoše do konzerv se sterilizovaným zelím nebylo právě nejvhodnějším řešením. Vše končí čapkovským záběrem na ruku v ruce odcházející stroje - naději lidstva.

T 4 není parodií na Schwarzeneggerovy filmy, ale na malorozpočtová amatérská dílka. Přesto, či vlastně právě proto jsou triky s medem a kondomem, tapetami, skleněným bazénem, obřím zelím či zadnicí velice působivé.

Zkušenost a ostřílenost štábu dokumentuje způsob, jakým byly v TERMINÁTOROVI obsazeny epizodní role muže u ministerstva kultury a hocha osahávajícího telefonní budku - oba byli vytipováni na místě natáčení s předstihem pár desítek minut.

Poněkud jiná byla situace s tanečníkem v úvodní scéně filmu. Tato role byla napsána na tělo Ivana Hladíka. O. Melichar: "Když jsem ho při práci na PSYCHOPATOVI viděl, jak tančí za písně své oblíbené Madonny, dost mě to šokovalo. Kroutil se a svíjel, ohmatával sám sebe v rozkroku a po celém těle. Bylo to odporné a zároveň fascinující. Řekl jsem si, že po sekvenci s kraky z roku 2028 je to vhodný záběr symbolizující naši současnost. Záběr, který dnešního zvrhlého diváka upoutá."

Hladík byl nahrazen Vítem Kročou a tanec už nebyl šokující, spíše humorný. Natáčení byla přítomna i Monika Růžková, neúspěšná uchazečka o roli terminátorky z dodatečného konkurzu, a tak byla scéna natočena ještě jednou s ní - spíše jen pro pobavení štábu. Při kontrolní projekci bylo rozhodnuto, že Růžková je v roli tanečníka lepší.

Kritička Nataša Velenská připomíná, že ne snad přímo zápletky, ale inspirace mnohých filmů Gamery nejsou originální. Zde je oficiální postoj filmové společnosti, který můžeme pokládat za jakousi odpověď:

28. prosinec 1895 je datem první filmové premiéry - Příjezdu vlaku do Ciotat.

10. září 1993 má premiéru TERMINATOR 4. Co říci o tomto století filmu? O tomto zápasu o přízeň filmového diváka?

Pelém první poloviny je nepochybně Charlie Chaplin. A James Bond, Indiana Jones a terminátor jsou jakousi osou - páteří týmu největších filmových hrdinů toho druhého poločasu. Není možné je ignorovat. Je pro nás ctí, že jsme se jim mohli po filmařsku poklonit.

Jak shrnuje nejnáročnější projekt Gamery režisér O. Melichar?

"Když jsem jel z Nymburka (pracoviště scénáristy), bylo chladno. Nechal jsem sandály pod postelí a jel do Prahy v botách. Pak se prudce oteplilo. V takovém počasí nemohu nosit boty, protože se mi potí chodidla a nesoustředím se na režii. Obul jsem tedy domácí trepky a deset dnů pak chodil po Praze v nich. (Při běhu mi odlétávaly vysoko dopředu.)"

Zpět

Večírek

Večírek

Jožka Kořenek objevuje v novinách inzerát.

Přináší ho štábu Gamery.

Gamera zve muže z inzerátu na premiéru BONDA.

Na premiéře BONDA se objevuje mladík v saku.

Jmenuje se Petr Slavík.

Na vojně mu zbraní byla kamera.

Natočil tam s ní filmy ROPUCHY NA CESTÁCH a NEVÍTANÝ HOST BOLŠEVNÍK oceněné na soutěžích ekofilmů.

Daniel Krutski mu předává post kameramana, aby se propříště stal hlavním hercem Gamery.

11. září 1991 kráčí Slavík s okem u kamery žižkovskými ulicemi k bytu Zity Vymětalové. Začíná ojedinělý projekt v historii Gamery - natáčení VEČÍRKU.

O. Melichar: "Několik postav jsem měl promyšlených do detailů: cestovatel, žrout, křesťan, tanečník, soused. Některé rámcově: proutník, prezenčník, opravář, pán a paní domu. Další zcela volně: tanečnice, tanečníci, chytrý muž, kuřáci marihuany. Teprve na místě, před začátkem natáčení v interiéru jsem se musel rozhodovat. Některé postavy byly nezastupitelné (křesťan - Vladimír Vácha) a proto se ve filmu neobjevily (hudebníci - Vladislava a Vítězslav Černochovi). Jiné jsem rozdělil podle materiálu (opravář - D. Hrabák). U některých výsledek dokonce předčil očekávání (trapný opruz - Jiří Bukovský).

Herci měli vlastně improvizovat v rámci svých povah. Měli jíst, tančit v místnosti queenovských ploužáků, hovořit o čemkoli mimo natáčení tohoto filmu. Já se pak už jen vyhýbal záběru kamery (mimo svůj post tanečníka) a tu a tam usměrňoval a startoval jednotlivé epizodky."

VEČÍREK je mozaikou, či snad lépe chuchvalcem třiceti lidských příběhů jednoho večera. Pro mnohé je těch pětasedmdesát minut naprosto nestravitelných, jiným připadá snímek téměř geniální.

P. Velenský: "To je úžasné!"

O. Melichar: "Ano? A co máš... é... konkrétně na mysli?"

P. Velenský: "No, jak se vám podařilo dokonale vyjádřit to příšerné lidské odcizení!"

O. Melichar: "Cože? Lidské odcizení? Vyjádřit? ...Ach ano, ovšem, jistě - lidské odcizení!"". Dá se snad přirovnat k potrhané rybářské síti, která nemá jeden děj, ale možná hodně poetiky.

Byt. Dveře, kterými se do něj vchází poté, co vám domácí (Z. Vymětalová, P. Vondruška) otevřou, velká předsíň s lednicí a žroutem (Miroslav Brtnický), který jen jí, jí a jí, aby nakonec na WC utrousil drobný katzendrek. Tanečník (O. Melichar), který s nikým celý večer nepromluví, ani se svou otrávenou dívkou (L. Selingerová st.). Proutník (D. Krutski), mající celou ložnici pro sebe a postupně deset z jedenácti přítomných žen a dívek (mimo tanečníkova děvčete). Opruz, který každému vypráví nesnesite lně stupidní příhodu, která se nakonec ukáže být vtipnou (Bukovského vlastní scénář). Cestovatel (J. Polák) přijíždějící přímo z Afriky. Je špinavý, zarostlý, chybí mu zub. V průběhu filmu sledujeme jeho postupné "zlidšťování" v koupelně. V závěru z ní vychází oholený, ostříhaný, v novém obleku s kyticí a kompletním chrupem. Blahopřeje paní domu k narozeninám (místo oslavovaného výročí svatby) a odchází znovu do světa. Lingvista - gentleman (P. Kodym) hovořící mnoha světovými jazyky (nejvíce arab sky, anglicky a rusky), jen česky ne, uchvátí srdce neuvěřitelně akusticky dominantní V. Macháčkové a její souputnice J. Kargerové ( v BONDOVI dívka myjící si pečlivě nohu v minerálním prameni).

Také kameraman je jedním z hostů. Je s ním zacházeno, jako by neměl kameru. Tančí, houpe se na křesle, jí, pije. Jeho story dominuje v posledních sekundách filmu. Náhle se ozývá sykot, kamera houpavě klesá k zemi, uléhá na bok, zatmívačka.

O. Melichar: "Byl prostě nafukovací."

Zpět

Western

Western

PÁTEK TŘICÁTÝHO se točil záběr po záběru a stříhal se přímo v kameře. Pro malý počet herců se zjednodušil a tak byl za tři dni hotov. Večer 6. září do plánovaného odjezdu z Krkonoš zbývaly více než dva dny. Část štábu přemýšlela o odjezdu, a tak scénárista usedl, zamyslel se nad exteriéry, herci, kostými, rekvizitami a během čtvrthodiny napsal synopsi westernu.

Režii nabídl Katrin Ebrové (která mírně projevovala tyto choutky), aby poznala, zač je loket. Za dva dni byl šestnáctiminutový WESTERN na světě.

Při premiéře 7. října byl uveden takto:

"Tento kus jsem tentokrát nepsal pro sebe, nýbrž pro začínající režisérku Katrin Ebrovou. A protože nechtěla takové to klasické gamerovské, mírně zamotané schema, ale kus opravdu zemitého, nebojím se říci realistického materiálu - zajásal jsem.

Konečně jsem vybředl z oněch fantaskních fabulí, které ze mě stále mámí kolega Krutski, ostatně fantaskních již proto, že kladní hrdinové jsou psáni pro něj, a takovou roli jsem napsal pro sebe. To jen abyste se ve změti postav posléze vyznali a nás dva ve filmu nezaměnili.

K ději: koho ještě dnes zaujme western, kde jsou dvě skupiny postav? První jezdí na koních a přitom okolo sebe na potkání střílejí z takzvaných ,guns‘ . Druzí také jezdí na koních a od těch prvních se na potkání nechávají zabíjet.

Je to suché a přežité.

Kdysi jsem četl povídku od Jacka Londona. Vystupoval v ní jediný zlatokop. V neděli odpoledne si vyšel do sousední osady na tancovačku. Smekl se a spadl do potoka. Vylezl a aby se osušil, rozdělal oheň. Byl však nezkušený a rozdělal ho pod stromem. Z větví spadl sníh a oheň mu udusil. Zlatokop nepokračoval v odpolední vycházce, protože zmrzl.

To je ta správná romantika. Vytržená přímo ze života. A takový je náš film WESTERN."

Jak patrno, Melichar si zde zažertoval s obecenstvem, Ebrovou i Krutskim. Ten mu to nedaroval a odpověděl na stránkách časopisu "Video a film":

"(Melichar: Lidé mě přesvědčují, abych své filmy psal pochopitelnější, polopatičtější... Nedávno jsem viděl Bun uelův Přelud svobody... Jen mě to utvrdilo v tom, že režisér musí dělat filmy hlavně pro sebe (tedy pro takového diváka, jako je on sám) a ne pro široké masy... Mě by nebavilo točit film TRHALA FIALKY DYNAMITEM. Ale jistě to víc sype...)

Krutski: No zbytek štábu by radši dělal ty FIALKY TRHANÉ DYNAMITEM."

Ale vraťme se k WESTERNU. Jaký je ve skutečnosti jeho děj?

Zlatokop (Melichar) nachází v potoce zlato, se kterým se neskrývá před hospodským (Krutski). Ten posílá dceru (Ebrová), aby zlatokopa (Melichar) svedla. Kde se vezme, tu se vezme, ostatně, jak je jeho zvykem, tajemný chodec z neznáma - Shane (Šebesta) a vyčítavě hledí na hospodského (Krutski). Ten slíbí, že dceru (Ebrová) zavolá zpět, ale jak se Shane (Šebesta) otočí k odchodu, hospodský (Krutski) ho sedmkrát bodne do zad.

Shane (Šebesta) to ignoruje a odchází. Hospodský (Krutski) je tímto chováním dotčen a ukončí svůj nezáviděníhodný život.

Dcera (Ebrová) se cítí osamělá a nabízí se Shaneovi (Šebesta). Ten ji ignoruje. Dcera (Ebrová) volí smrt. Zlatokop (Melichar) z potoka vyloví její mrtvolku. Je rozčarován.

Přichází Shane (Šebesta). Rozmrzelý zlatokop (Melichar) mu neštěstí dává za vinu. Shane (Šebesta) ho usmrtí a s jeho zlatem (staniol) odchází domů v neznámo.

Později v noci stojí na břehu potoka tři kříže a na nich v dvojexpozici závěrečné titulky.

Také hudbu skupiny "Už jsme doma" k WESTERNU vybrala Ebrová.

K zajímavostem bezpochyby patří, že po natáčení překrveného PÁTKU, ve WESTERNU, ač se v něm nůž mihá dosti často, nespatříme ani kapku rudé tekutiny.

A dojmy zúčastněných?

Melichar (k otázce na skutečný režijní podíl K. Ebrové): "Ne, opravdu její jméno v titulku není jen tak... Katrin měla původně točit svůj vlastní scénář, ale rozmyslela si to. Prostě jsme ho z ní nedostali. Tak jsem jí nabídl WESTERN... Jen když si s některým záběrem nevěděla rady, řekli jsme jí s Pavlem různé možnosti, jak by to šlo udělat. A ona rozhodla."

Ebrová: "Bylo to příšerné. Taky proto, že tenhle žánr nesnáším. Chvílemi jsem vůbec nevěděla, jak dál. Už nikdy nechci hrát a režírovat zároveň."

Krutski (ke chvále na monolog hospodského): "Ve scénáři bylo jen, že nejprv Shaneovi na ten jeho vyčítavý pohled kašlu, ale postupně mě jím zdrtí, až obrátím. Prostě: ,A pak se rozpoutalo peklo‘ ^* . Všechno, co tam říkám, jsem si vymýšlel - improvizoval. Tak dlouhý monolog bych se nikdy nenaučil, a když, tak bych ho tak přesvědčivě nezahrál."

Melichar (v časopise "Video a film" na otázku: Bavíte se dobře při natáčení?): "Z těch sedmnácti filmů, co jsme natočili, jsem šestnáct režíroval. A byla to řehole. Při WESTERNU jsem se s ostatními dobře bavil. Takže oni se patrně baví vždy!"

Zpět

Všední den v pražské ZOO II.

Všední den v pražské ZOO II.

"Napiš mi scénář, Otakare Melichare!"

"Co?...Co?" nechápe oslovený a jen nerad se vytrhuje ze svého vnitřního světa.

"Co chceš, Danieli Krutský?"

"Mluvím jasně. Napiš mi filmový scénář!"

"Dobře, ale nevadí, že to možná neumím? Nikdy jsem žádný nepsal."

"Psal jsi divadelní."

"Toť pravda. Například hru PELÉ NEBYL BLONDÝN jsem zalidnil postavami z oblíbeného seriálu DAKTARI. V DĚDICTVÍ RYPOUŠE LUDVÍKA mimo titulní postavy vystupuje zločinec Einstein a malíř Lembrant. V dospělosti pak následují: komorní sci-fi drama CESTA KU PLANETĚ NÉVR, sociální kompakt NAUTILUS XIII, sci-fi rekonstrukce REKONSTRUKCE UDÁLOSTÍ NA PLANETĚ S.V.R.A B., kde se rekonstrukce prolíná s dějem na zmíněné oběžnici nazelenalého slunce a naposled vlaková koláž PŘEDSTAVENÍ DIVADLA NEVRMÓR."

"Tak vidíš! Já chci scénář o zvířatech. Pracujeme oba v zoologické zahradě jako ošetřovatelé, je tedy logické, že chci právě takový scénář. Mám dovolenou. Měl jsem jet do Anglie s ochotnickým divadlem Petra Lébla "Jak se vám jelo". Nikam se však nejede. Mám tedy volno. Budu točit film o zvířatech."

"Neumím psát scénář o zvířatech. Přesněji řečeno, zvířata nebudou umět hrát dle mého scénáře."

"Nemyslím. Napiš tam zajímavé věci, které už zvířata umí. Jsi v ZOO dlouho, víš o takových."

"Aha. Sepíšu tedy jen zajímavosti."

"Ano. A přidej tam lidi. Chci, aby to bylo o zvířatech a lidech."

"Řekni si Hagenbeckovi nebo Steinbeckovi."

"Ti tu dělali?"

"Asi ne."

"Říkám si tobě. Snad to zvládneš, ne?"

"O to nejde. Jak by sis to konkrétně představoval?"

"Četl jsi VŠEDNÍ DEN V PRAŽSKÉ ZOO Veselovského-Volfa-Felixe?"

"Ano."

"Tedy něco takového ze současnosti."

"Pánové Volf-Felix vykreslují život v ZOO jako kolektivní radost. Ošetřovatele pak jako živočichy neznající honbu za mamonem a pudovou zábavu, prahnoucí po jediném: 24 hodin denně sebeobětování v zájmu němé tváře."

"A není tomu tak?"

"No...je."

"Tak takový chci od tebe scénář."

"Máš ho mít. Když jsme se tak pěkně dohodli - prozraď mi nyní, jak ho budeš realizovat. Znám tě možná rok, ale nikdy jsem tě s kamerou neviděl."

Tu vyndává filmař z brašny plátno, promítačku a kotouče s filmem a užaslému divákovi předvádí adolescentní půtky všeho druhu bratří Krutských.

Druhý den je hotový volný stručný bodový scénář VŠEDNÍ DEN V PRAŽSKÉ ZOO II.

Některé scény točí Krutský sám, jiné, ty složitější - hrané, s režijní asistencí Melicharovou. Ten se ujímá i několika roliček. Ostatně i Krutský se na okamžik ocitá před kamerou. Představuje fotografa nabízejícího své služby návštěvníkům unášeným lanovou drahou. Tento záběr točí Melichar z jedoucí lanovky, když předtím umístil k nohám fotografa vlastnoručně pracně zhotovenou ceduli s nápisem "Jeden ksift = 10,- korun". Nervozita v nezvyklé roli kameramana však zapříčiní, že ceduli opomene vkomponovat do záběru. Tato příhoda se ukáže být později pro Gameru příznačnou.

Při natáčení s opravdovými ošetřovateli se projeví první herecké talenty, či dekorativnost některých typů.

Zazáří Petr Velenský v miniportrétu obětavce, pozdější řidič Gamery Martin Štěpánek jako špatný hoch, Ivan Hrala skvěle ztvární spřízněnce plameňáků, Jan Létání Hořovský velmi tvrdého chlapíka, Jaroslav Pecen je věrohodný přicházející a odcházející ředitel, Jan Masopust, pohotový improvizátor jako V.I.P. V titulcích se poprvé objevil Zdeněk Kymla, ač ho ve filmu postřehne jen velmi bystré oko. Fotograf Hugo Vítámvás se do konečné verze nedostal kvůli technicky nekvalitní sekvenci. Ostatně, některé další části scénáře musely být vypuštěny, protože zvířata občas nehrála jak měla (a uměla). Film byl dotočen v květnu, stříhalo se v červnu ve Velkých Popovicích - bydlišti Krutského.

Hudební doprovod namíchal Melichar z monumentální indyjonesovské melodie J. Williamse, Supermana, televizních Profesionálů, Růžového pantera, Šťastných dní a Romaneta. K těmto filmovým melodiím přidal Michala Pavlíčka, Richarda Balla, klasický americký pochod a znělky několika zemí z mnichovské olympiády. Odtud je i hudební část znělky Gamery, neodmyslitelná od kolmo startujícího převalského koně (úvod většiny filmů Gamery do roku 1992). V hudebním finále filmu zpívají Queen "Jsme šampióni".

Směsice se může zdát trochu nesourodá, ale pouze, když k ní nemáte obraz. Citlivý výběr hudby se stal velkým kladem prakticky všech filmů Gamery hned od počátku.

Komentář nahráli oba zakladatelé společnosti spolu s hudebním podkladem na kazetový magnetofon bez synchronizace s promítačkou. Protože promítačka se točí různě rychle dle teploty v místnosti a vlastního zahřátí, při délce filmu 29 minut bylo nutné synchronizovat za chodu. Krutský seděl u promítačky, kde mohl nenápadně přidávat a ubírat rychlost, Melichar pak hlídal magnetofon.

Později (1991) tyto starosti odpadly po překopírování na videokazetu.

Nyní jsme však v létě 1988 v přednáškovém sále ZOO Praha, který praská ve švech (50 židlí) a začíná slavnostní premiéra. Krutski (tak zní umělecké jméno Krutského pro oblast filmového umění) v obleku a Melichar (tak zní Melicharovo umělecké jméno pro oblast filmu - na rozdíl od Ash Iindy pro svět hudby a Rakato Rachilem pro literaturu) v modrém plášti střídavě vstávají na své pasáže slavnostní řeči zaznívající z playbacku (bez pohybů rtů, pouze s mimikou):

Krutski: "Vážení akcionáři, milí hosté! Než se vám podaří vyhledat svá místa zde v sále a než technik dá konečně vše do pořádku, aby mohl zhasnout, dovolte mi krátký úvod. Každý opravdový umělec potřebuje ke své práci kvalitní technické zabezpečení. Když ho nemá, těžko může kvalitně tvořit. A když kvalitně netvoří, těžko... těžko, těžko. Je to začarovaný kruh. Kdo se z něj dostane, takzvaný selfmademan, je oslavován. Jak jsem to provedl: podíval jsem se okolo sebe, kde na to jdou správně. Takto poučen jsem založil filmovou společnost Gamera, jejíž jste většinou akcionáři. Kdo snad ještě není, byl například nemocen, po představení může svůj handicap dohonit.

Pak už šlo vše hladce. Objednal jsem si scénář, najal režiséra a vrhl se do tvůrčí práce.

Něco k tomu? No dobře. Nyní ještě několik málo slov již zmíněného režiséra, který je zde náhodou též přítomen."

Melichar: "Uhm, jak již bylo řečeno, byl jsem najat. Honorářem mi bylo několik akcií společnosti Gamera... Ale to sem nepatří. Moje spolupráce s mladým, začínajícím... ambiciózním kameramanem byla typickým příkladem takovýchto poněkud nerovných vztahů. Ale už je to za námi, a mohu s čistým svědomím, ač poněkud překvapen, prohlásit: dobrá věc se podařila. I když potíže se nám nevyhnuly ani v závěru." Zvuk dopadajícího filmového kotouče. "Film, který za okamžik zhlédnete, byl natočen kamerou. Kamerou, ano. Poté jsme ho ozvučili, namluvili k němu komentář a při promítnutí zjistili, že zahřátá promítačka se točí rychleji a vzniká předstih obrazu před zvukem..."

Krutski: "To stačí. Děkuji. Myslím, že nemá cenu vás zatěžovat zbytečnými technickými detaily. Ostatně, koho by snad zajímaly dojmy z práce scénáristy a režiséra... bude mít ještě příležitost se s nimi později seznámit. On se totiž zavázal ke spolupráci na dalších snímcích různých žánrů, ještě než se mnou spolupracoval na VŠEDNÍM DNI DVĚ. A na závěr úvodu zajímavost." Zvuk gongu. "Při natáčení bylo použito i mnoho pozoruhodných rekvizit. Jednu z nich, která by si jistě zasloužila více prostoru, než jí bylo ve filmu věnováno, jsem vám přinesl až sem do sálu. Prosím slečnu asistentku."

Přistupuje Marcela Bakalová a z předmětu (jehož totožnost se nám bohužel nepodařilo již zjistit) na stolku snímá přehoz.

Krutski: "Děkuji." Zvuk potlesku, klanění.

Úspěch filmu překvapil samotné tvůrce. Diváci namlsaní veselým začátkem (host Tomáš Palatý, star Léblova ansámblu a později hvězda Gamery, byl přinesen coby redaktor Rudého Práva před plátno) po velice pozdním utuchnutí bouřlivého potlesku odmítli sál opustit a dožadovali se dalšího šou. To jistě povzbudilo Krutskiho a Melichara k další umělecké činnosti na filmovém poli.

Melichar: "Vyšlo to. Myslím, že velkou zásluhu na tom má speciální trik s utržením a následným vrácením palce v úvodních titulcích. Tady se diváci chytli a už se nepustili. Navíc ho (trik) někteří i pochopili. Naučil mě ho táta, když jsem byl velmi malý. Tak dlouho jsem si ten palec trhal, až jsem to uměl taky. Po čtvrt století se mi to vyplatilo."

Zpět

Nerealizované projekty Gamery se naštěstí nikdy nedostaly dál, než do stadia nerozpracovaného nápadu, takže nedošlo k větším škodám. I zde však jsou určité výjimky.Při pátrání v archivech Gamery jsem narazil na velice krátký, ale kompletní scénář nesoucí název VIDITELNÝ. Protože v něm jsou použity titulky, pochází z němé éry, tedy někdy z let 1988-90.

Muž vyhazuje své staré obnošené šaty a radostně se obléká do právě zakoupených. Vychází před dům a padá do bláta. Znovu doma: svléká se a šatstvo pere. Když otevře pračku, šaty v ní nejsou. Podrobnějším studiem zjistí, že šaty nezmizely, pouze nejsou vidět. Po jejich uschnutí si je obléká a jde je reklamovat. Prodavačka bez zájmu zkusí kvalitu rukávu a sdělí zákazníkovi, že šaty jsou bez závad. Muž pomalu odchází za kopec do zapadajícího slunce.

Ve scénáři tohoto alegorického příběhu je dokonce role prodavačky již obsazena Helenou Liškovou, herečkou souboru Petra Lébla.

Ne tak daleko ve scénáři, ale až k předtáčce se dostala ALENKA NĚKDE ZA ZRCADLEM.

M. Kyrčivová jednou upozornila O. Melichara na své tři barevné deštníky a jejich efektní kontrast se zelenou loukou (nikoliv karetní hrou). Kdosi ze štábu (možná Z. Kymla) zapochyboval o tom, že by takové efekty režiséra Melichara oslovovaly.

Melichar si však uvědomil, že ho oslovují natolik, že by rád natočil film na nich založený. A tak vznikl projekt ALENKY.

Měla se tu objevovat hejna postupně ožívajících žluťoučkých kuřátek na trávě, černá (Evona) a bílá královna (I. Přibilová), bílý král (D. Hrabák). Mnoho postav mělo mít své lidské i zvířecí představitele: bílý králík (Melichar), černobílý kohout...

Kat v rudé kápi stíná hlavu rybě, bílá myška běhá labyrintem hořčicových čar, černé a bílé myši na šachovnici, holá růžová myšátka tamtéž, Alenka se natahuje po klíčku na římse - rozšíření záběru - klíček je ve 3. patře...

Když začátkem roku 1991 napadl sníh, byly natočeny záběry pro scénu, kdy Alenka prochází ledničkou a kráčí zasněženou lesní mýtinou. V dalším záběru se v dlouhých modrých šatech válí ve sněhu.

Později M. Kyrčivová (Alenka) od projektu ustoupila a tím práce na ALENCE skončily.

PERCYVAL (PECIVÁL) měl být Vetřelcem (i vetřelcem) naruby. Tajemná obluda žijící v jeskyni na vzdálené planetě je otravována skupinkami kosmonautů - turistů.

PLEŠ IMBECÍL inspirovaný "Flash Gordonem" - příběh nešťastného a neúspěšného agenta s teplou a studenou vodou - prostředkem na růst vlasů.

O. Melichar: "Mrzí mě jen ALENKA. Mohlo to být hezké barevné. Asi dost výstřední. Měly tam být velice nechutné scény. Tedy pro někoho. Z úst lezoucí červi, švábi, kuřátka a kdoví co ještě. Kvůli kontrapunktu. Vše ostatní by bylo velmi chutné. Četli jste Carolla? Představte si scénu s plameňáky a ježky hranou plameňáky a ježky!

Jinak bych chtěl někdy natočit svou divadelní hru PŘEDSTAVENÍ DIVADLA NEVRMÓR. Problém je v obsazení. Všechny role tohohle filosofického kusu jsou totiž dost náročné."

Zpět

obsazení

Zpět

Jak Baryl a Fitón Rebecu s Čudlou potkali - obsazení

Zpět

Báječný nový svět - obsazení

Zpět

Brakula - obsazení

Zpět

S buzíky do Prahy - obsazení

Zpět

Hovnon - obsazení

Zpět

Kunďaba - obsazení

Zpět

Paržané - obsazení

Zpět

Sny mrtvého idiota - obsazení

Zpět

Soumrak - obsazení

Zpět

Tasemnice - obsazení

Zpět

Terminator 5 - obsazení

Zpět

Ůrodička - obsazení

Zpět

Elements

i = 0;

while (!deck.isInOrder()) {
    print 'Iteration ' + i;
    deck.shuffle();
    i++;
}

print 'It took ' + i + ' iterations to sort the deck.';